Nevím vlastně ani jak začít. Je to už hodně dávno, co se mi jako malé holce něco přihodilo. Nevím, jestli to byl jen nějaký sen, nebo jsem nějakým nepochopitelným způsobem viděla budoucnost. Zdá se vám to vtipné nebo vymyšlené? Možná, ale stalo se to. Dneska tu sněží a já stojím u okna jako tenkrát. Tenkrát, když mi bylo asi pět let.

Bylo to zvláštní, viděla jsem se jako stará paní se šedými vlasy smotanými do malého drdůlku. Stála jsem u okna a smutně koukala ven. Tenkrát jsem cítila strašnou prázdnotu, smutek a často mě to děsilo ještě v pozdější době. Ale dny míjely, i když jsem vlastně nikdy nezapomněla a často na tento sen nebo vizi nebo co to bylo myslela.

Je to už mnoho let a já si ten okamžik dneska znovu vryla do paměti. Stojím totiž u okna, venku padá sníh a já si uvědomila, že i když nemám šedé vlasy, stojím tu s obrovskou prázdnotou v srdci a neskutečnou bolesti ve tváři. Jako tehdy. Stará a zoufalá, hledící do dálky, sama, opuštěná a zlomená. Je to jen náhoda? Nebo jsem jako dítě zahlédla svůj život v budoucnosti? Smutný a bolavý, když moje opuštěná duše zoufale hledá svoje místo na světě.

Zvláštní, jak jsem po tolika letech ucítila tu děsivou prázdnotu úplně stejně, jako když jsem byla ještě dítě. Jako by mě osud připravoval, že ten čas bolesti a samoty jednou přijde. A přišel. A já? Já teď nevím, co s tím.

Mám strach, ale venku padá sníh a s každou vločkou se k zemi snáší zrníčko naděje pro každého. Pro každého, komu je mizerně a chce věřit, že bude líp. Držte mi palce, ať aspoň jedna jediná vločka přinese trochu naděje i pro mě.