Wikipedie popisuje jízdenku Interrail následovně:

InterRail je mezinárodní vlaková jízdenka umožňující cestování po celé Evropě.

Definice je to celkem výstižná, ale pojďme trochu víc do hloubky: člověk si může koupit buď bodovou nebo časovou jízdenku na pár týdnů až měsíců, s níž poté může jezdit po celé Evropě (s výjimkou Ruska) a Turecku.

Výlet, o němž zde píšu, jsme absolvovali s nejstarší sestrou již v loňském červenci, ale časový odstup mi umožnil si sesumírovat myšlenky. Po celou cestu jsem si vedl deníček a sestra hodně fotila, takže se teď můžeme podívat na to, jak celý výlet probíhal.

Já jsem tehdy čerstvě odmaturoval a sestra dokončila sextu osmiletého gymnázia. Cestu jsme si pěkně naplánovali, koupil jsem na nádraží lístky a místenky do nočních vlaků a těšili jsme se na cestu.

Jak už to tak ale bývá, problémy na nás číhaly za každým rohem. Už při koupi lístků jsme se dozvěděli o sesuvu půdy na slovensko-maďarské hranici, kvůli kterému mezi těmi státy vlaky nejezdily. Říkali jsme si, to nevadí, tak nepojedeme do Maďarska, ale do Polska.

Až na Slovensku jsme se ale dozvěděli, že se to týká i vlaků do Polska. Navíc mi někdo ve vlaku ukradl jízdenku, tak jsem si musel v Popradě koupit novou (ukradli mi ji cestou z Prahy do Košic, ale zjistil jsem to až ve vlaku do Popradu a průvodčí se o mě nezajímal, tak jsem jel chvíli načerno). Tak jsme si alespoň užili mnoho hezkých výhledů na Tatry.

Výhled na Tatry

Horní Belvéder ve Vídni

Museli jsme se nicméně nějak dostat ze Slovenska dál. Do Česka jsme nemohli, to je podmínka InterRailu, že zemí, kde jsme koupili jízdenku, nemůžeme projet. Nakonec se nám povedlo se dostat přes Bratislavu do Vídně, kde jsme se prošli u Belvedéru.

Vyspali jsme se v nočním vlaku z Vídně do Berlína, kdy jsme objeli půl Česka a sestře vykradli peněženku (vzali jí jen peníze a osobní doklady tam nechali). V Berlíně jsme se prošli od jednoho nádraží ke druhému a cestou jsme si všimli rozdílu mezi západním a východním Berlínem.

Památník v západním Berlíně okupovala banda ušáků

Byla neděle, a tak bylo v Německu všechno zavřené. Na rozdíl od západního Berlína, kde nebylo živáčka, jen sem tam prolétl vzduchem igelitový pytlík, vypadala východní část jako běžné město, z nějž půlka lidí jela na dovolenou. Alespoň jsme si mohli v klidu projít místní památky.

Bundestag, čili německý spolkový sněm

Z Berlína jsme se vydali nočním vlakem do švýcarské Basileje. Nedlouho po půlnoci nás probudil alarm a lidé se hrnuli k jednomu kupé a volali o pomoc. Později jsme se dozvěděli, že se přehřála nějaká součástka a šel z ní kouř. Vlak sám sebe pro jistotu zastavil a zablokoval se. Vystrčili nás ven z vlaku a nahnali nás na nějaké zchátralé překladové nádraží nedaleko odtamtud.

Venku jsme se dozvěděli, že se jen ozvalo nějaké čidlo, které ale kvůli bezpečnosti zablokovalo celý vlak. Po čtvrthodině čekání nám oznámili, že se můžeme vracet (ale stále se nikam nejelo). Když jsme ale slezli z perónu, abychom stejně, jako předtím půl vagonu, došli stejnou cestou zpět, přiřítila se vzteklá průvodčí a fyziky nás dotlačila zpět na nástupiště s tím, že máme do kupé dojít vnitřkem.

Po třech hodinách jsme opět vyrazili na cestu. Dorazili jsme do Basileje, kde jsme přespali. Cestou do dalšího ubytování jsme se stavili u jezera Neuchâtel, kam jezdí od nádraží lanovka. Bylo moc hezky, vykoupali jsme se, pokochali výhledem a jeli dál.

Se sestrou u Neuchâtelu

Zajímavý zážitek byl, že při překračování hranice ze Švýcarska do Francie vlak zastavili a kontrolovali nás vojáci, ale při opačné cestě se o nás nezajímal ani průvodčí. Poté jsme projeli východní Francii, což bylo moc pěkné. Cestou z Pontarlieru do Belfortu jsme potkali víc krav, než lidí (doslovně).

Do Belfortu jsme dorazili akorát na 14. července, tak jsme viděli přehlídku armády, policie a hasičů u příležitosti dne pádu Bastily. Po přehlídce se čekalo na starostu, a když konečně dorazil, měl krátkou řeč a po jeho živijó Francouzské republice následoval veřejný raut.

Následně jsme se přemístili zpět do Německa, přes něž jsme dorazili do Lutychu. Nádraží sice moderní, před ním vycíděný parčík s čistými lavičkami, ale jak člověk zahnul za dva rohy, byla půlka města rozkopaná, všude uzavírky, silnice a chodníky prorostlé plevelem a alespoň částečně neschůdné, země poseta odpadky a špačky. Upřímně jsem nečekal, že na západě narazím na horší situaci než v Česku.

Zajímavé bylo ubytování, které jsme v Lutychu sehnali. Byl to jeden z typických místních uzoulinkých baráčků nahňácaných vedle sebe, kde se na jedno patro vešly jen schody nahoru a dolů a jedna malá místnost. Do koupelny se muselo po schodech.

Pravidla ubytování byla napsána jak francouzsky, tak anglicky. S překladem se ale asi moc nenamáhali, což dokazuje pravidlo „watch your cup after using“. Hrnek jsem po dopití pozoroval dlouhé minuty, ale marťani z něj nevylezli.

Cestou do německých Cách jsme se stavili v Bruselu u Atomia. Bylo ovšem poledne, a tak jsme si dali vedle v parku dvacet (minut spánku, samozřemě).

Atomium (a já), © moje nejstarší sestra

V Cáchách byla nějaká protivná recepční, která dělala problémy z toho, že sestra tou dobou nebyla plnoletá. Ve všech ubytováních jinak stačilo, že jsem byl přes osmnáct já, ale ona vyžadovala, abychom jí ukázali fotografii obličeje zákonného zástupce s jeho občankou. Táta nám nakonec tuhle fotku vytvořil, což té recepční stačilo. A to i přesto, že z té nekvalitní fotky nešlo poznat, zda se jedná opravdu o občanský průkaz, a ne třeba o poukázku do Lidlu.

Přemístili jsme se rychlovlakem z Cách do Řepína v Polsku, což je příjemně malé městečko nedaleko hranic s Německem, které se ovšem pyšní parní lokomotivou vystavenou hned vedle malého nádražíčka.

Parowóz v Řepíně

Po posilnění babuním sernikem (tvarohový koláč) jsme se vydali do Štětína a odtamtud den na to na Balt s extrémně protivnou průvodčí, jež odmítla uznat existenci lidí, kteří neumí polsky, takže ji šíleně navztekalo, že jsme správně nepřečetli cedulku, kterou si dala na sedadlo. Mysleli jsme, že si tou cedulkou rezervovala jedno sedadlo. To jsme ji však podcenili – potřebovala sedadla čtyři.

Baltské moře na severozápadě Polska

Baltské moře v severozápadním Polsku bylo slané, studené a špinavé. To nás příliš neoslovilo, tak jsme se vrátili do Štětína. Prošli jsme si místní park, který je zároveň hřbitovem, v jehož středu je pomník hrdinům odboje proti nacismu. Ani já, ani sestra jsme ale nepřišli na souvislost polského odboje a naběračky na salát.

Socha naběračky na salát

Pak jsme se – opět přes Německo – vydali do Amsterodamu. Tam bylo zajímavé vidět, jak vypadá dobře řešené soužití motoristů, cyklistů a chodců ve městě. Zvlášť byla silnice pro auta, zvlášť pro kola a zvlášť chodník. Na cyklosilnici byl dokonce hustší provoz než na té pro auta.

Z Amsterodamu už jsme jeli s přespáním v Německu rovnou domů a byli jsme rádi, že už to máme za sebou. Zážitek to byl rozhodně zajímavý a v mnohém poučný, ale doma je doma.

Nyní si můžete zkusit, nakolik znáte evropské země, a zda se v Evropě umíte orientovat:

1. Východní soused Slovenska s nejkvalitnější půdou v Evropě.
2. Země proslulá produkcí čokolády, s Českem má nejvyšší spotřebu piva v Evropě.
3. Jižní soused Slovenska, v jehož hlavním městě jezdí nejstarší metro na kontinentu.
4. „Bota“ na jihu Evropy, v hlavním městě je zvláštní stát, kde bydlí papež.
5. Největší soused České republiky, dělí se na několik států.
6. Země pod hladinou moře, známá pro pěstování tulipánů.
7. Jižní soused České republiky, v jehož hlavním městě sídlil habsburský císař.
8. Nejmladší člen EU, turisty oblíbená země u Středozemního moře.
9. Země v západní Evropě, která je známá pro výrobu sýrů a kvalitních hodinek.
10. Rovinatá země na sever od České republiky.
11. Západoevropská země, v jejímž hlavním městě je známá ocelová věž.
12. Jedno z evropských knížectví, platí se v něm švýcarskými franky.