Ahoj, jak jistě víte, chci s vámi mluvit o divnosti. Jakmile mi Viki položila otázku, kterou jsem očividně nečekala, napadl mě jeden příběh, se kterým se vám hned svěřím, jen co vám povyprávím, co se včera stalo.

Viki má hrozně roztomilé oči, a já najednou nevěděla, co říct. „Ne, Viki, nejsi divná. A proč bys měla být?“ uslyšela jsem od svých úst. „Tak to tý mrše vrátím...“ „Jaký mrše?“ „Ale, Vanesa už zase kecá, že jsem hrozně divná.“ „Dobře.“ řekla jsem. A dneska jsem tedy sedla k notebooku a začala psát „Alíkovinu“ pod názvem „Jsem divná?“

Ale teď zpět k mému příběhu: Začalo to ve 2. třídě. Když jsme psali čtvrtletní testy, odevzdala jsem s jistotou, kterou jsem pak s pláčem zahodila s paní učitelky větou: „Čepeláková za tři.“ Trojku jsem nikdy z testu nedostala. A po té za mnou přišla ta Vanesa, - o té jsem mluvila v události s Viki - a uklidňovala mě. A pak se z nás stali nejlepší kamarádky. Až do pololetí.

V pololetí jsme se spolu pohádaly a ona mi začala říkat, že jsem divná. Ignorovala jsem ji, ale lepší to nebylo. Ve 3. třídě mne začala kopat, psát všem ze třídy psaníčka jako např. „Líbíš se mi, Anetka.“ To mě naštvalo, ale chování jiných spolužáků Vanesy jsem ignorovala. Bohužel, ona začala dělat ještě něco horšího - naschvály.

Vymyslela si různé možnosti, jak mi třeba nadávat nebo ublížit, a pak to zažalovat učitelce, aby jí věřila. A asi 5 krát se jít o povedlo! Ve 4 třídě mě rozesmutnilo to, že naše učitelka odešla do důchodu a my měli novou, přísnou. A zachovala jsem se jako blbec, protože jsem přišla za Vanesou a nabídla zase nejlepší přátelství. A ona souhlasila! Tehdy jsem byla neuvěřitelně nadšená. A po pololetí jsme se zase pohádaly a všem začala Vanesa říkat, že jsem divná a ať se se mnou nekamarádí. Bylo to blbé, protože její urážky, šikana a kopání se nedalo zažalovat. Tak to dusím až do teď. Do 5. třídy, ve které je to vrchol.

Tak, a jaký je váš názor? Myslíte si, že jsem já divná? Pokud ano, nevadí mi to.