Už od narození trpím nemocí zvanou Dětská mozková obrna (DMO). Do čtyř let jsem měla 3. stupeň tzn. že jsem sotva chodila s chodítkem, ale většinu dne jsem se plazila po kolenou,  takže jsem je občas měla rozedřené do krve. 

Od čtyř nebo od pěti jsem měla 2. stupeň tzn. že už chodím o berlích, chvilkami můžu chodit jen s jednou berlí a občas mám dovoleno chodit bez berlí. Ve čtyřech letech jsem začala chodit do speciální školy pro tělesně postižené.

Byly tam dvě holky, které na tom byly tak jako já. Jedna dokonce o něco lépe. Sice jsme ani jedna nemohly chodit, ale stejně jsme dělaly, co jsme mohly - byl tam jeden dvouletý klučina, který nemohl moc chodit a my jsme si s ním hrály a krmily ho. 

V pěti letech jsem začala chodit do normální školky. Všichni se mi smáli a ponižovali mě. Neměla jsem jedinou kamarádku. A to všechno jen proto, že tenkrát jako pětileté děcko jsem ještě tak dobře nechápala, jak se mám začlenit do normálního kolektivu.

V šesti letech jsem nastoupila do 1. třídy normální ZŠ. Děti se mi tak jako ve školce smáli, ponižovali mě, shazovali mi věci atd. Takhle to pokračovalo až do 4. třídy. Ve čtvrté třídě si na mě zasedla jedna holka a začala mě mlátit a ubližovat mi. Jak psychicky tak fyzicky. 

Nikomu kromě rodičů jsem to neřekla. V páté třídě to také takhle pokračovalo a pořád o tom věděli jen třídní děti a rodiče. Krátce před pololetním vysvědčením se to ale vše změnilo.

Byl normální školní den a tenkrát k nám páťákům připojili i 4. třídu. V té čtvrté třídě byla i má sestra. No, a ta holka, co si na mě zasedla, věděla, že když začne ubližovat sestře, že se sestry zastanu. V té době jsem měla jen jednu kamarádku - Kačku. No a ta holka co si na mě zasedla, tak začala sestru mlátit a sestra utekla ke Kačce. Jenže ta holka za ní běžela a začala jí mlátit i tam.

Já jsem se neudržela odhodila jsem berle a běžela jsem sestře na pomoc. Když mě ta holka zpozorovala, nechala sestru být, ať se vybrečí a vrhla se na mě. To už se kolem seběhla celá třída. Napřed mi dala pěstí do ramene až jsem zaskučela bolestí a já se jí to v ten moment snažila oplatit, jenže mě ta ruka bolela tak šíleně, že jsem se nezmohla ani na facku. A toho ta holka využila. Vlepila mi takovou facku na pravou tvář, až mi spadly brýle. Já se skácela na zem a jen jsem viděla, jak se ty brýle chystá rozdupat. V tom pro ty moje brýle skočil jeden kluk a nakonec je zachránil. 

Moje vzdálená sestřenice letěla dolů do ředitelny pro naší třídní učitelku. Ta přiběhla během minuty a když mě viděla ležet na zemi, okamžitě mi pomáhala. Ale mě všechno tak strašně bolelo, že jsem se sotva posadila. Potom mi někdo ze třídy podal namočený ručník a já si ho držela na pravé tváři a kamarádka Kačka mi chladila rameno. 

Učitelka s ředitelkou té holce něco říkaly, daly jí důtku a nevím co ještě. Ale ona se jen smála. Je to ten nejhorší zážitek v mém životě.