Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Jsem kočka

    vydáno  •  Zvířata · Povídky · Pohádky

    Třináctiletá Ema má špatný vztah se svými rodiči. Jednoho večera vidí padat hvězdu a přeje si stát se kočkou. Přání se jí splní a ráno se vzbudí jako kotě.

    Kočka Ťapka., © MAFRA

    Jsem vážně naštvaná, ale zároveň smutná. Máma mě už poslala jít spát jen proto, že jsem jí omylem vypila čaj. „Padej do svého pokoje! A do rána ať už tě ani nevidím!" Její slova mi pořád zní v hlavě. Mrzí mě, že mě rodiče nemají rádi, ale co s tím můžu dělat?

    Sedla jsem si k oknu a dívala se na nebe. Přesto, že ještě nebyla úplná tma, jsem někde v dáli zahlédla spadnout hvězdu. Rychle jsem přemýšlela, co si přát. Moje první myšlenka byla, že chci kočku (kočky miluju celý život), ale pak mi došlo, že rodiče kočky nesnáší, takže by ji stejně hned vyhodili na ulici. Najednou mě něco napadlo: „Chci být kočka!“ zašeptala jsem do tmy.

    Chvíli jsem čekala, ale nic se nestalo. Tak jsem si šla lehnout. Nemohla jsem usnout. Najednou jsem myslela na milion různých věcí: Proč mě rodiče nemají rádi? Proč nemají rádi kočky? Proč mi kočku nechtějí pořídit, když bych se o ni stejně starala jen já? Proč nemůžu mít normální milující rodinu?...

    Vzbudila jsem se. Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Chtěla jsem se postavit, ale nohy mě neposlouchaly. Chtěla jsem něco říct, ale místo slov mi z pusy vyšlo jen tiché vypísknutí. Ucítila jsem, jak mi někdo olíznul ouška. Počkat... vždyť já nemám ouška! Nad sebou jsem zaslechla kočičí mňouknutí. Až teď mi došlo, co se stalo. Moje přání se splnilo! Stala se ze mě kočka! Přitiskla jsem se blíž ke své kočičí mamince a sourozencům a usnula jsem.

    Je neuvěřitelné, jak ten čas letí. Ještě si pamatuji svůj první den tady ve své nové kočičí rodině a dnes mně i mým dvěma sestrám už budou dva měsíce. Jen mi bylo trochu smutno, protože jsem věděla, že koťata ve dvou měsících půjdou do nových domovů.

    Dnes k nám domů přišla nějaká malá holčička s rodiči. Utekla jsem a schovala se do rohu. Holčička si mě ale naneštěstí všimla a zakřičela: „Já chci támhletu, jak tam leží pod tím stolem! Ta je nejloztomilejší!“ A rozběhla se za mnou. Chtěla jsem utéct, ale zakopla jsem a holčička mě chytla. Pevně mě držela v náruči a nesla mě k jejím rodičům. Ti mě zvedli, chvíli se se mnou taky pomazlili a pak mě strčili do klece.

    Nechali mě ležet v kleci a odešli za naší paničkou. Zoufale jsem mňoukala, ale nikdo mě neposlouchal. Slyšela jsem, jak se ještě na něčem domlouvají.

    Holčička za mnou přiběhla a řekla: „Pojď, Miculinečko, už pojedeme domů.“ A zvedla mojí klec. To jako vážně?! Vážně mě pojmenovala Miculinečka?! Vždyť to je hrozné jméno! Snad nejhorší, jaké jsem kdy slyšela.

    „Tatí, odneseš Miculinečku do auta?“ zeptala se holčička svého táty, když přišel a vzal moji klec.

    Už sedíme v autě. Smutně jsem mňoukala, protože jsem nechtěla jet pryč. „Můžu Miculinečku pustit ven? Ona se asi bojí,“ zeptala se holčička rodičů. „Radši ne, Adélko, aby nám neutekla,“ pohladila matka svou dceru po hlavě. Ještě chvíli jsem mňoukala a nakonec jsem usla.

    Když jsem se vzbudila, už jsem byla u Adélky doma a dvířka klece byla otevřená. Opatrně jsem vykoukla ven. Po chvíli rozmýšlení jsem z klece vylezla celá a zamňoukala jsem, protože jsem měla hlad. „Adélko, Micinka se už vzbudila!“ zavolal na dceru tatínek. Adélka přiběhla a bleskurychle mě zvedla. Běhala se mnou po domě. „A tady máš jídlo, a tady máš záchod, a tady máš pelíšek a tady máš hračky...“ ukazovala mi různá místa domu.

    Přestože je Adélka dost zbrklá, zvykla jsem si tu a líbí se mi tady. Myslela jsem si, že mám konečně ideální rodinu, ale to jsem se pletla. Když Adélka oslavila své 6. narozeniny a už dostala všechny dárky, rodiče se na sebe podívali a usmáli se. „A máme pro tebe ještě jednu dobrou zprávu,“ začal tatínek. „Budeme se stěhovat!“ „Cože?!“ zeptala se Adélka a vůbec se netvářila tak nadšeně, jak rodiče čekali. „Víš, až začneš chodit do školy, tak bychom museli každý den dojíždět několik kilometrů, protože všechny školy jsou moc daleko,“ vysvětlovala maminka své dceři. „Ale...ale co Miculinka?“ zeptala se Adélka a v očích se jí leskly slzy. „Miculinka bude muset bohužel do útulku, ale neboj, bude se tam mít dobře,“ odpověděla maminka a objala svou dcerku. „Ne, nemůžete ji dát pryč! Vždyť je moje a já ji potřebuju! Ona bude v novém domě taky hodná,“ rozbrečela se Adélka. Taky jsem byla nešťastná. Přiběhla jsem za Adélkou a zamňoukala jsem. Adélka mě objala a brečela mi do kožíšku.

    Těch několik dnů, než mě odvezli do útulku, jsem na nic neměla náladu. Cítila jsem, že jsem tu navíc a zbytečná. Najednou jsem měla pocit, že mě ani Adélky rodiče nemají rádi.

    Dnes nastal ten den. Den, kdy jsem měla jet do útulku. Lehla jsem si pod stůl a byla jsem nešťastná. Adélka za mnou přišla a rozbrečela se. Bylo mi jí hrozně líto.

    Když mě Adélky rodiče zavřeli do klece, věděla jsem, že už není cesty zpět. Položili mě na zadní sedačku auta a bylo jim úplně jedno, že jsem celou cestu nešťastně mňoukala.

    Když jsme dorazili, předali klec se mnou majitelce útulku. Ještě si něco říkali, a pak rodiče odjeli pryč a já jsem zůstala úplně sama. Majitelka útulku mě odnesla do klece, kde už byly zavřené 2 další kočky.

    I když se mnou v kleci byly ty dvě kočky, cítila jsem se hrozně sama. Chtěla jsem zpátky k Adélce.

    Po dvou měsících strávených tady v útulku jsem si tu celkem zvykla, ale pořád to není ono. Pořád se mi stýskalo po Adélce.

    Věděla jsem, že dnes si mě má konečně někdo přijet vyzvednout. Už ani nevím, jestli se na něho vůbec těším. Bála jsem se, že na mě bude taky zlý.

    Zaslechla jsem, že někdo otevřel dveře. Hned, jak se dveře otevřely, jsem věděla, že k tomuhle člověku rozhodně nechci. Jakmile dveře otevřel, ucítila jsem, že hrozně smrdí.

    Něco mě napadlo. Lehla jsem si na zem a dělala, že spím. Když majitelka útulku otevřela dveře mé klece, rychlostí blesku jsem vyběhla a vyskočila oknem. Konečně jsem byla zase volná! Ale kam mám teď jít?

    Utekla jsem ještě kus, aby mě už nenašli, ale stejně se nemůžu schovávat věčně.

    Od doby, co jsem kočka, se v čase moc neorientuji, ale přesto jsem poznala, že teď už jsem venku z útulku přibližně týden a už mám hrozný hlad. Zkouším chodit za lidmi, kdyby náhodou mi někdo něco dal, ale od nikoho jsem nic nedostala.

    Vydala jsem se do parku. Tam je vždycky spousta lidí. Třeba mi někdo dá něco dobrého, nebo alespoň na zemi najdu nějaké zbytky.

    Zahlédla jsem, že se po cestičce blíží nějaký mladý pár. Mohlo jim být tak kolem 17 a vypadali sympaticky. Rozběhla jsem se za nimi a tiše zamňoukala. „Podívej se, Honzí! Ta je roztomilá!“ zvolala holka, hned, jak mě zahlédla. Z košíku vytáhla obložený rohlík a podala mi ho. S chutí jsem se na něj vrhla. „Ale Anet, vždyť to byl náš rohlík na piknik!“ řekl kluk. „Tak se na tu kočičku podívej, vždyť je chudinka úplně hladová!“ odpověděla Anet a podala mi další rohlík. Honza už nic neříkal, ale úplně nadšeně se netvářil.

    Když jsem dojedla, šla jsem za nimi. Anet mě zvedla do náruče. „Není ti zima?“ zeptala se a políbila mě na hlavu. Přitulila jsem se k ní a začala vrnět. „Pojď, půjdeme domů,“ pošeptala mi Anet. „Ale co piknik?“ zeptal se Honza. „Na piknik můžeme jít jindy.“

    „Počkej chvíli,“ řekla Anet. „rozvázala se mi tkanička.“ A podala mě Honzovi. Poznala jsem, že jakmile se mě Honza dotknul, tak si mě taky zamiloval. Když se Anet zvedla, zeptala se Honzy: „Nemohl bys jít s kočičkou domů, já bych ještě zašla do obchodu koupit granule. A cestou vymysli nějaké jméno.“

    Honza se mnou došel domů a čekali jsme na Anet. „Tak co s tebou budeme dělat?“ zeptal se. Smutně jsem mňoukla a opřela si hlavu o jeho nohu. Pohladil mě a já jsem začala tiše vrnět. Honza se usmál a zvedl mě do náruče. „A jak se chceš jmenovat? Micina?“ Nesouhlasně jsem zavrčela. „Tak co třeba Mourina? Taky ne? A co Mia?“ No, pořád lepší než ta předchozí jména. „Dobře, tak budeš Mia,“ pohladil mě Honza.

    „Už jsem doma!“ ozvala se Anet a otevřela dveře. Nesla plný velký pytel granulí. Utekla jsem od Honzy a rozběhla se za Anet a za granulemi. Pořád jsem měla hlad. Anet mi nasypala ještě trochu granulí a já jsem se pustila do jídla.


    Když se Anet o dva roky později narodil chlapeček, bála jsem se, že mě zase strčí do útulku. Ale ne. Byla jsem tak ráda, že si mě nechali. Dokonce mě i k Tomáškovi (dítě) pustili a vůbec se nebáli, že bych mu ublížila.

    Byla jsem tak ráda. Byla jsem ráda, že mě Anet s Honzou mají rádi. Byla jsem ráda, že mi věří. Byla jsem ráda, že mám konečně po tolika letech dokonalou rodinu.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (11)

    Příspěvek z 4. srpna ve 20:42.
    Ema_Ema v něm napsala:

    Božeeeeeee to je tak krásný článek úplně se mi u toho chce (do slova) brečet Pokračuj. Je to úžasné!

    Příspěvek z 30. července v 19:51.
    klass v něm napsala:

    úžasný článek dávám 5 tlapek

    Příspěvek z 29. července v 10:26.
    Gigisuška v něm napsala:

    Jsem Gigisuška