S mojí sestrou chodíme do stejné třídy na 2. stupeň základní školy. Na nástěnku nám vyvěšují "Sportovce/ sportovkyni roku" každý půlrok. Většinou se umísťují jen děti z vyšších ročníků. Mě považují  spolužačky za nejrychlejší ze třídy, ale někdy si připadám jiná.

Ostatní holky přemýšlejí o klukách, já bych na kluka, se kterým bych měla chodit, nemohla ani pomyslet! Také se u nás najde pár dívek, které už vytáhly máminu tašku s make-upem a začaly se zkrášlovat. Já si neumím představit, že se maluji.

Nástěnku "Sportovce roku" řeším ze třídy jen já, protože jsem se jediná už umístila. Každého jsem se ptala, kdy bude vyhlášení a nikoho to nezajímalo. Také chovám naději, že se oblékám normálně. Ale všechny dívky se oblékají... No... Jako holky! Jen já se sotva můžu podívat na šaty, sukni nebo šperky.

Asi jsem odtažitá, mám ráda čas jen pro sebe. Ostatní si všímají mé sestry, která dělá vylomeniny a pořádnou (rozuměj drzou) zábavu. Tak se občas odhodlám a zkusím to taky, jenže všichni to jako srandu neberou. Tedy většinou ano, ale sestra mi domlouvá, že jsem trapná.

Ona se baví s klukama z vyššího ročníku a mě to s nima prostě nebaví. Také jsem dost soutěživá, jedná-li se o sport. Všichni to berou lážo plážo, ale já chci prostě něco dokázat.

Někdy si zalezu do soukromí a říkám si, jestli mě lidé oceňují, když jsme taková, jaká jsem. Ani učitelé mě neberou jako pohodovou žačku, jsem spíš ta mezi ostatními a bůhví co.

Někdy si jen tak sednu ke klávesnici u počítače a začnu spisovat nějakou povídku. Baví mě to. Učitelka říká, že mám talent a že to píšu zajímavě. Kromě mé sestry o mé zálibě ale nikdo neví. Nejspíš by si ze mě utahovali, kdybych jim to řekla.

Mám někde spřízněnou duši?