Alíkovina

Jsem tak šikovná: Smolaři, nejste v tom sami

vydáno  •  Volný čas venku · Čtenáři píší Alíkoviny
Pokud patříte mezi smolaře, říkáte si, že se nikomu nemůže dít to, co se děje vám. Určitě se mýlíte. Pokud mi přesto nevěříte, přečtěte si o jedné mé příhodě a věřte mi, že se mi stávají i jiné věci. Například nevím o nikom jiném, kdo by někomu omylem pustil vajíčko na hlavu.

Když mi bylo deset let, tak jsem byla skaut. S mým oddílem jsme jeli lyžovat. Já byla pravděpodobně jediná, kdo na lyžích ještě nestál. Cesta se zdála až nekonečně dlouhá, avšak dojeli jsme do cíle. Vedoucí nám koupil permanentky a začali jsme se přibližovat k děsivě vyhlížející sedačkové lanovce.

Já a moje kamarádka Verča jsme se pro jistotu rozhodly jet s vedoucím. V jednu chvíli ještě stojíme a v druhou už sedíme na lanovce a houpeme se vysoko nad sněhem pokrytou zemí. Lanovka se stále pohybuje a blíží se pomalu k vrcholu. Cesta vzhůru se zdá téměř tak dlouhá, jako cesta k lanovce, ale už vidím, jak před námi ostatní vystupují. Pomalu se psychicky připravuji na výstup. Vedoucí zvedá „zábradlí“, které mi naštěstí při cestě nahoru bránilo v pádu za jízdy, a já si pomalu připravuji lyže špičkami dolů, aby zpomalily můj nechtěný odjezd do nedalekého lesa. Když se špičky dotknou země, nestačím nic víc udělat. Najednou jsem na zemi a vzápětí cítím, jak mě do hlavy uhodí ona sedačková lanovka.

Asi jsem zapomněla zmínit, že nejsem zrovna dítě štěstěny. Asi proto se mi při jednom z mnoha mých pádů podařilo dát lyžařskou hůlku tak, že jsem se na ní mohla podívat opravdu z blízka. Možná až moc. Když se mi podařilo zvednout hlavu, tak jsem viděla, jak se běloskvoucí sníh barví do nachova. Ovšem viděla jsem to jen jedním okem, jelikož to druhé bylo zaměstnáno zbarvováním sněhu. Dál už jsem jen opakovala: „Já nechci na šití.“ Tak jsme s vedoucím opět nastoupili a jeli dolů. Když jsme byli dole, tak lanovku pro jistotu zastavili. Pak jsme nastoupili do sanitky a jeli do nejbližší nemocnice. Tam mi řekli, že musím na šití, což se mi opravdu nelíbilo, skoro stejně jako injekce před šitím. Naštěstí to nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala.

Za poměrně dlouhou dobu, přestože vyrazila hned, pro mě přijela mamka, předem varovaná oddílovým vedoucím. Přesto se lekla. Prý jsem vypadala jako boxer, který právě vyšel z ringu. Musela jsem ještě na rentgen, kde mi sdělili, že mám nalomenou lícní kost a taky, že mám vlastně štěstí, protože jsem mohla přijít o oko, kdyby se mi podařilo dát tu hůl o kus vedle.

Na druhém stupni jsme se třídou jeli na lyžařský kurz, při kterém se mi nic nestalo. Popravdě, vypadla jsem z kotvy, ale jinak nic strašného.

Bohužel jsem se musela zúčastnit lyžařského kurzu ještě jednou v prváku na gymnáziu. O tom už bych raději nemluvila. Kdo tam byl, ten to bohužel zažil. A kdo ne, ten to vědět nemusí. Snad teď alespoň víte, že v tom nejste sami.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!