Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Jsem z děcáku. No a?

    vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny · Šikana · Rodina · Kamarádství
    Tento článek píšu proto, že jsem za svůj život potkal spoustu lidí, jak venku tak tady na Alíkovi, kteří po mém oznámení, že jsem z děcáku, byli natolik překvapení, že mi buď nevěřili, vysmívali se mi, nebo nejhůř: zavrhli mě.

    Dětský domov, ilustrační foto, © MAFRA

    Přestali se se mnou bavit, protože byli toho názoru, že když nemám rodiče, jsem divný a můžu si za to sám. Jenomže ono to tak není.

    Byly mi tři roky, když si pro mě a moje sourozence přijela sociálka, tenkrát k nám domů. Asi proto, že jsme neměli peníze. Na ten den v životě nezapomenu, byl to jeden z nejhorších. Bylo to docela tragické, protože naši rodiče nás nechtěli dát a my od nich taky nechtěli. Ale bránili jsem se, řvali a brečeli jsme zbytečně. Zavřeli nás do auta a odvezli.

    Měl jsem teprve dva měsíce do školky a tak jsem si ještě neuvědomoval, kde jsem, proč, za co a na jak dlouho tam jsem. Zvykl jsem si jako malej docela rychle. Řekli mi jenom, že je to něco jako školka, kde si hraje spousta dalších dětí a i tam spí a že nám tam bude líp. Líbí se mi tam, to ano (a i musí, je to můj jediný domov), ale že je nám tam líp na rozdíl od ostatních dětí bych neřekl.

    Můj kontakt s mámou a tátou to tenkrát ještě nepřerušilo. Nejmíň jednou za měsíc jsme k nim jezdili na náštěvu. Mnohokrát nám oba slibovali, že si nás zase jednou vezmou zpátky a budeme opět normální rodina. Nevím, jestli nás jenom utěšovali, nebo sami doufali, ale už jsem v dětském domově 11 let a nikdy se to nestalo.

    Když mi bylo asi 6 let, tak nám ředitelka dětského domova řekla, že za rodiči už jezdit nebudeme. Proč? Nevím dodnes. A od té doby jsem je neviděl ani o nich nic neslyšel. A hodně mě to mrzí.

    Ale ve školním věku nastal problém číslo dvě, který mě trápil až do nedávna. Je to společnost, ale nemyslím tím všechny. Jak už jsem psal na začátku, některé děti mě odsuzovaly za to, že nemám rodinu. Říkaly mi, že jsem jinej, a tak jsem se za to začal stydět a lhát, že jsem z normální rodiny. Jenomže jsem se do toho začal zamotávat, protože ve skutečnosti nevím, jaké to je. Ale přišel jsem na to, že takhle si vymýšlet je ještě vetší hloupost. A tak teď už normálně všem říkám, že jsem sirotek, nemůžu za to.

    Spousta lidí se mě ptala, jaké to je v dětském domově. Jestli jste byli někdy na táboře, tak je to dost podobné, akorát že tam si můžete říct, že se za nějakou dobu vrátíte domů k rodičům. To já už nikdy. Jiní lidé se divili, že nás pustí na internet. To víte že pustí, ale nemůžeme na určité stránky (třeba facebook atd.). Jiní zase říkají, že nás tam nic nenaučí. Rodinný život sice ne, ale přípravu na život docela ano a mám za to naše vychovatele rád, i za to, jak jsou na nás hodní.

    Samozřejmě byly i takové děti, které to pochopily, nevadilo jim to a byly milé. Těm děkuju za podporu. Nemyslím, že nás odsuzuje každý. Je to smutné, ale je takových lidí bohužel hodně. Ponaučení? Může se to přihodit každému, i vám. A to, že v jednom domě bydlí třeba 50 dětí, co nemají nikoho, neznamená, že jsou jiné. Važte si toho, že vy třeba rodiče máte, protože já bych dal vše za to, abych měl taky takové štestí...

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (86)

    Příspěvek z 23. prosince 2011 v 15:37.
    Alexs v něm napsal:

    Reakce na Natuš9:

    2222

    Příspěvek z 17. prosince 2011 ve 20:23.
    Natuš9 v něm napsal:

    Příspěvek z 9. prosince 2011 v 19:12.
    LiškaLíza v něm napsala:

    Je to smutné...

    Je smutné, že některé děti i dospělí neviděli pořádně své rodiče a nemohou s nimi žít!13