Já mám ráda pohodové, slušné a vcelku normální lidi. Jenže takových se moc nenajde. Raději budu bláznivá holka v teplácích než namyšlená holka v minisukni, kterou neuvidíte nikde jinde než v obchodu s oblečením.
A myslím, že děti jsou takhle čím dál tím horší. Dělají si, co chtějí, jsou víc sprosté a závislé na elektronice. Nebudu tady nikoho pomlouvat a přiznám se, že já také nejsem zrovna andílek. Ale zase za každou slabikou neřeknu „vole“, nebo si na každém kroku nepročísnu patku rukou. A to je právě podle někoho dnes „in“.
Já to moc nechápu. A většinou jsou to kluci. Někteří dělají sprosťárny, jen aby ukázali, že jsou ještě horší. Naštěstí jsou někteří kluci přesně jejich opak. Milá tvář, milý hlas a chovají se celkem slušně.
A jsou to i holky. Některé holky musí vstávat v 6:00, aby si stihly dát masku a pořádně se namalovat a obléct. Některé holky zase raději řeší, jestli si něco nezapomněly a vzhled není jejich ranní rutinou.
Já se snažím být sama sebou. Povím vám, je to těžké. Jen těžce se vyhnete věcem, které jsou „in“. Bez nich jste prostě nula. Alespoň si to myslí ostatní. Ostatní, co ani nevědí, kdo jsou. Chovají se pak všichni úplně stejně. Vole sem, vole tam... Už mě to nebaví poslouchat.
Šikana je něco podobného. (Ne)máte to, co ostatní, nejste „in“ nebo nezapadáte do party a už jste obětí šikany. Je to prostě strašné.
Být sám sebou je podle mě něco úžasného. Já se být sama sebou snažím. Každý si může myslet, co jen chce.
Hlavní je, že znám sama sebe. Vím, kdo jsem a nebudu potřebovat ty fintičky a pastičky. Stačí se podívat sám/ sama do srdce, jestli tam sebe vidím.
A mluvit od srdce. Neříkat to, co říkají ostatní. Oblékat se podle sebe tak, jak ti to vyhovuje.
Pokud chceš být doživotně „in“, povím ti, že nikdy nenajdeš sám sebe.
