Alíkovina

Jsou knihy opravdu tak nudné?

vydáno  •  Knihy

Nevím jak vy, ale ke knížkám jsem si musel vybudovat vztah. Jak? O tom se Vám budu snažit vyprávět.

cesta za dobrodružstvím...., © verbum

Jako každé dítě, tak i mě rodiče nutili číst od první třídy například pohádky, i mou nejoblíbenější - O Smolíčkovi, atd. Pak přišla povinná školní četba, jako Odvážná školačka nebo Honzíkova cesta, atd. To mi knížky malinko znechutilo, číst jsem vůbec nechtěl, i když se všichni kolem mě snažili mě přinutit. Já se zasekl a nikdo se mnou nehnul.

Až časem přišla prudká změna a dostal se mi do ruky autor, který mě jako kluka oslovil. Tím autorem byl pan Jaroslav Foglar a jeho knížky jsem doslova hltal.
S kluky od Rychlých šípů jsem hledal Ježka v kleci. Nebo lovil bobříky u Bobří řeky. Nebo prožíval kamarádství u Chaty v Jezerní kotlině. Knížky pana Foglara mou fantazii dokázaly tak očarovat, že jsem často ani okolí nevnímal.

Pak jsem objevil pana Verna a jeho knihu s dobrodružstvím školáků na jednom ostrově, kde jejich loď ztroskotala. Na ostrově prožili mnoho dobrodružství a prožili tam dva roky. Proto se tato kniha jmenuje: Dva roky prázdnin.
Nebo jsem vyplul na moře a potkal kapitána Nema. Těch knih bylo mnoho a to bych psal jen o knihách pana Verna.

Co mě okouzlilo mnohem více, byla kniha od pana Maye a jeho Vinnetou. Film jsem viděl mockrát, ale knížka mě okouzlila mnohem více. Být přímo v ději tohoto náčelníka Apačů.
Nestydím se za to, ale když Vinnetou umíral, tak jsem u knížky brečel jak malý kluk.

Knihy jsem si bral všude, a tak se mi stalo mockrát, že jsem se tak zabral do dobrodružství svých hrdinů, že jsem přejel zastávku. Nebo, a to si ze mne příklad neberte, jsem si četl pod lavicí, a tak mockrát dostal poznámku. Paní učitelka už pak ani poznámky nepsala, ale knihu mi zabavila, to byl asi větší trest. Od té doby jsem si dával veliký pozor a četl raději o přestávce, nebo cestou do školy, nebo domů.

Kniha se stala přítelem, kde jsem dokázal objevovat dobrodružství, přátelství a také i nebezpečí.

Mnoho knih je už přeneseno na plátna, ale mnohokrát jsem se přesvědčil, že na plátno se vše nevejde. O tom mě přesvědčil film Hobit, nebo Pán prstenů. Měl jsem smůlu, nebo štěstí, že jsem všechny čtyři knížky četl. Byl jsem malinko zklamán, neboť má fantazie mi tyto postavy ukazovala jinak, než jsou ukázány ve filmu. Jedna postava, kterou jsem si představoval stejně a mužná ještě hůř, byl Glum. Čím dál více si uvědomuji, že kniha je velká věc a knihou se můžete přenést, kam chcete.

Již jako dospělý jsem se začetl do Harryho Pottera, možná se mi budete smát, ale první díl jsem přečetl za den a půl... Když jsem byl nemocný, tak jsem se od té knihy nemohl odtrhnout. Tak to bylo u všech dílů.

Proč jsem psal tento článek? Ne kvůli tomu, že bych se chtěl chlubit, že umím písmenka, která pak dokáži skládat do slov, vět, odstavců, až k tomu, že si přečtu i knížku, to opravdu ne.

Ale proto, abyste se knížek nebáli. Kniha je mocná zbraň v naší fantazii a může nás přenést, kam jen chceme. Náš hrdina nám umožňuje s ním prožívat jeho dobrodružství, dává nám možnost se s ním bavit, vztekat se, smát se, plakat, atd.

Toto film nedokáže, to umí jen knížka, která nám otvírá brány fantazie.

Tak se nebojte a hurá do poznávání světa fantazie.

Těším se na vaše komentáře, jak Vy vidíte knihu, je Váš přítel?

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (14)

Příspěvek z 22. září 2018 v 15:42.
číča800 v něm napsala:

Bápa: jj, Deník malého poseroutky je super kniha!R^:-);-)

Příspěvek z 21. září 2018 ve 22:35.
al-maty v něm napsal:

Pěkný článek, v dětství jsem se také od foglarovek nemohl odtrhnout.

Příspěvek z 19. dubna 2018 v 18:52.
Bápa v něm napsala:

Já mám teda ráda spíše jiný druh knih než jsou ve článku...
Radši mám knížky s dějem, který se může stát doopravdy např. Deník malého poseroutky či Deník mimoňky
Nebo mám také ráda dětské detektivky. Mezi mé oblíbence patří hlavně Záhada Maltézských hodin ale také mnoho dalších.