Alíkovina

K čemu nám to vlastně bude?

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Je středa. Vzhledem k předmětům ve škole můj oblíbený den. Navíc je konečně hezky. Vstávat se mi sice nechce, ale komu by se taky chtělo? Jenže příchodem do školy ta skvělé očekávání prima dne končí.

Odkládám věci ve skříňce, do třídy málem běžím. Vždyť ono právě zvoní! Ve dveřích se skoro srážím s naší češtinářkou. „Já se omlouvám, na cestě byla bouračka, tak jsme se trochu zdrželi,“ toto se mi neříká snadno, učitelku jsem nikdy neměla ráda, ale vědomí, že po této hodině následuje moje oblíbená matematika mě žene dopředu.

Přestávka je přímo hrůzostrašná, jedna holka, se kterou jsme se nikdy nesnesly, má okamžitě hloupé poznámky k mému pozdnímu příchodu a vykládá ostatním, jak se těšila, že tu nebudu. Do toho se mě moje kamarádky ptají, co se stalo, obvykle nechodím pozdě a teď už to je podruhé za týden - v pondělí jsme pozdě vyjeli a já jsem přišla do tělocviku minutu po zvonění, učitelka naštěstí měla taky zpoždění a tak si mě nevšimla.

Konečně matika. Začíná obvyklým úlekem z matikářova každodenního prásknutí dveřmi, ani za rok a půl jsme si na to nezvykli. Holky pro změnu nemají úkol, to zase pokaždé rozzuří matikáře. Naštvaně tříská do první lavice učebnicí, což vyleká zaujatě se bavící holky, které tam sedí. Tohle už všichni spolehlivě známe, takhle začíná každá hodina. Počítáme nějaké ty mocniny, takže postupně utíká celá hodina. O přestávce mi všichni dělají radost, na tu minulou už zapomněli, nikdo mě neotravuje, tak si čtu.

Zvoní na další hodinu, máme chemii. Učitelovo čtvrthodinové zpoždění nikdo nekomentuje, je to jeho zvyk. Zatím dodělávám úkol do hudebky, ani s tím nijak nespěchám, mám na to celou hodinu, stejně je všem jedno, co dělám. Názvosloví jsem pochopila, příklady jenom bezmyšlenkovitě opisuji z tabule, jediné, na co se doopravdy soustředím je úkol do hudebky. Je zase přestávka, nudíme se před hudebnou, holky se mě ptají, jestli nechci jít k automatům. No, proč ne, tyčinky by nemusely být špatné. Na chodbě nás dohání učitelka, zapovídaly jsme se, spěcháme k učebně po zvonění.

V hudebce zpíváme, já a jedna z mých kamarádek tam jen tak sedíme, hudba nás nikdy příliš nelákala. Na oběd je nějaká blíže neurčitelná břečka, já však ani nevnímám, co jím, myšlenkami jsem u výtvarky. Trochu nervózně popoháním holky, běžíme ven, musíme stihnout nasbírat nějaké přírodniny na koláž, včera jsme na to poněkud zapomněly. To už je tělocvik?! Vždyť teď byla matika.

Tělocvik je šestou hodinu, tím pádem pro dnešek už téměř končíme. Co asi budeme dělat? Všichni doufáme v přehazku, nebo v něco podobného. To se mi snad jenom zdá! Už jsou nachystané branky, to může znamenat jen jediné, třída, co tu byla před námi, je neuklidnila a tudíž musíme hrát florbal i my. Totiž, florbal nesnášíme. A to bez výjimek. Proč jsem se jenom na ten tělák tak těšila?

Škola skončila, jen tak ze zvyku se ptám, jestli zítra něco píšeme. „Zemák a biolu,“ dozvím se. No to je konec. Ono je venku tak hezky a já se mám celé odpoledne učit?!

Autorka: (13 let)
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (5)

Příspěvek z 4. května 2016 ve 20:18.
Asmína v něm napsala:

Reakce na jjoojjoo:

Vymyšlené to není, my to tak fakt máme, i když to opravdu není normální.

Příspěvek z 4. května 2016 v 16:54.
jjoojjoo v něm napsala:

Jako fakt?

Mi připadá jak kdyby ten článek byl vymešlený....Vždyť takový rozvrh snad nikomu nedají!?!?!?! Mít za jeden den hudebku, výtvarku a tělák, je blbost.

PS. Co já bych za to dala, abychom hráli florbal....

Příspěvek z 3. května 2016 v 16:11.
Kozesinka v něm napsala:

Souvislost?

Nějak nechápu souvislost obsahu článku s jeho titulkem. Čekala jsem nějaké vysvětlení pro ty, kdo touhle větou otravují každého učitele několikrát týdně. Ale napsané je to hezky, i když takový den má drtivá většina studentů.