V šesti letech jsem začala hrát na cimbál (velký dřevěný strunný nástroj - kdyby náhodou někdo nevěděl). Tatínek hraje na housle a je vedoucí a primáš jedné cimbálové muziky. To je skupina několika houslistů, basisty, violisty, klarinetisty a cimbalisty hrající folklor.

Maminka je cimbalistka, taktéž vedoucí jiné cimbálové muziky. Takže jsem z obou stran rodičů měla k cimbálu, k folkloru a k hudbě všeobecně vztah.

Když jsem se začala učit, mamka mi byla velikým vzorem. Ale v tu dobu mě to vůbec nebavilo! Nechtěla jsem cvičit, mnohdy mě do toho rodiče museli nutit. A cimbál se mi v tu dobu tak strašně protivil...

Kolikrát jsem i brečívala, že prostě hrát nebudu! A děkuju svým rodičům, že nade mnou tu pevnou ruku drželi a donutili mě k tomu. Teď už hraju šestý rok a jsem hrozně vděčná, že tomu tak tehdy bylo. Dokonce se mi i dvakrát podarařilo vyhrát celostátní soutěž, ale to je teď vedlejší.

Mezi půlkou čtvrtého a začátkem pátého roku přišlo náhle "zlomové období", kdy jsem už k tomu cimbálu sedala dobrovolně a ráda. Myslím si, že tak je to s každým nástrojem. Teď hraju pátý rok na klavír. U něj zatím to zlomové období nepřišlo, tak stále vyčkávám.

Věřím, že každý, kdo hraje na nějaký hudební nástroj a nebaví ho to (tedy hraje protože musí), musí mít trpělivost a věřit tomu, že "zlomové období" přijde. Budeme čekat spolu...