Chodila jsem do 5. třídy a tehdy jsme byli spojeni se 4. třídou. Do čtverky chodila Barča. Byla malá a drobná, moc oblíbená nebyla. Kluci si z ní dělali pořád legraci, vymýšleli jí sprosté přezdívky. A holky ji také nebraly mezi sebe. Popravdě jsem ji já také moc nebrala, protože si o ní holky vymýšlely pořád nějaké pomluvy.

Jednou jsme měli výtvarnou výchovu a měli jsme vytvořit skupinky. Spojila jsem se se svými dvěma kamarádkami. A protože Báru nikdo nechtěl, tak ji přiřadila učitelka k nám. Měly jsme vyšívat. Já i mé kamarádky jsme to pochopily, ale Bára ne. Učitelka mi nařídila, ať to Báru naučím.

Ssedla jsem si vedle ní a polopatě, jak se říká, jsem jí to vysvětlovala. Nakonec to Bára pochopila. Šla jsem zpátky na své místo a najednou se ke mně naklonily mé kamarádky a začaly se mi smát, že jsem mluvila s Barčou, že jsem na ni sáhla. Nevěděla jsem, co na to holkám říct. Tak jsem se odklonila a vyšívala dál.

Za několik dní byl ve škole den, kdy si můžeme přinést svá zvířátka. Vzala jsem si svého králíčka Teoška. S holkama jsme si spojily lavice a sedly si spolu. Potom jsme měli soutěž o nejkrásnější zvířátko. Hrálo se to tak, že se sešli všichni učitelé z prvního stupně a zvlášť hodnotili z každé třídy zvířátka. Ta, která měla největší úspěch vyhrála. Následně se soutěžilo mezi třídami a nakonec vyhrálo jedno zvířátko a dostalo diplom. Ale tento rok z naší třídy vyhrála zvířátka dvě. Já a Bára, obě jsme měly králíčky. (Nakonec ale stejně zvítězila nějaká třeťačka.)

Po vyučování se před školou udělaly skupinky dětí a povídaly si o svých zvířatech. Bára tam ale stála se svým králíčkem sama. Šla jsem za ní a zeptala se jí, proč tam stojí. Nemyslela jsem to špatně. Ona se na mě podívala a řekla mi: „Proč tě to zajímá, když mě tak nenávidíš?“ Potom přijela její mamka a vzala ji domů.

Já šla domů pomalu a myslela jsem na Báru, co si o nás asi myslí? Šla jsem kolem jejího domu a viděla jsem jejího králíka, jak je na dvoře v takovém oploceném výběhu. Najednou se mi Teošek vysmekl z rukou a vběhl Báře na zahradu a nějakým způsobem se dostal k jejímu králíkovi. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem zazvonila.

Bára otevřela a ptala se, co potřebuji. Tak jsem jí to vysvětlila a ona mě vzala k ní na zahradu. Vzala sem si svého králíčka a ona si vzala svého a potom najednou: „Nechceš jít na chvilku k nám domů?“ Byla jsem překvapená, že zrovna ona mne zve. Ale šla jsem.

Šly jsme do jejího pokoje, měla ho pěkný. Měla také velké okno, plno plakátů zvířat. A potom jsme se bavily o škole, o zvířatech a já zjistila, že je dobrá. Ale nedalo mi to. Zeptala jsem se jí na ty pomluvy. Odpověděla mi, že to není pravda.

Za pár měsíců mi Bára zavolala že se její Viky narodila miminka a vypadají stejně jako Teošek. Hned jsem sebrala Tea a šli jsme se podívat. A zajímalo mě, kterého králíka jsou? Bára to nevěděla. Ale potom mi to došlo. Přece tenkrát, jak mi utekl a nějakým způsobem se dostal k Viky. Byly to Teodorkovi děti.

Už utekl rok a já jsem v 6. třídě. S Bárou se stále bavíme. Teď už i ve škole a jsou mi ukradení ti, kteří se mi posmívají a ptají se mě, proč se s Bárou bavím. Pochopila jsem, že ona je lepší kamarádka než ostatní. 

A to zařídil můj věrný kamarád Teo. Někdy je pěkně tvrdohlavý, ale i tak ho mám moc ráda.