Ahoj, nechci říkat, jak se jmenuji, ani kolik mi je let.

Hraji basketbal a jako každý sportovec, co hraje kolektivní sport, mám letní soustředění. Už minule jsem tam měl s určitými lidmi problémy (a bylo to mnohem horší než tentokrát), ale ti, kteří mi tam nejvíce nadávali a posmívali se mi, už tam nebyli, tak jsem si myslel, že už to bude v pohodě, ale nebylo. Já jako jeden z mála nejsem takový (a to jsem asi sám), že bych se nechal urážet od starších spoluhráčů a že bych na ně vzhlížel na ně jako na bohy, a proto si mě starší vybírají za cíl. Možná za to trochu také můžu, ale vy byste se nechali urážet? Já ne!

Nejdříve mi nadávali, ale na to už jsem zvyklý. Potom přitvrdili, např. nám dali zubní pastu na kliku, ale pořád jsem se držel, mám přeci kámoše! Pak už se mi posmívali opravdu hodně a to už mi opravdu vadilo, tak jsme se zamykali, i když jsme nesměli. A pak jednou, bylo to na večerním tréninku, už to dosáhlo všech mezí! Nadávali mi tam, tak jsem použil taťkovy odzbrojovací taktiky. První je: Když tě uráží nebo se ti posmívají, tak za nimi ve volném čase přijdi a zeptej se např.: „A co vtipného jsi na mě vymyslel teď?“ A druhá taktika je: Když někdo něco proti tobě řekne a myslí si, jak je to vtipné, tak ty se zasměj a řekni např.: „Že je to vtipné!“

Hodně je to otravovalo. Ale potom vymysleli něco, co mě opravdu odzbrojilo. Vymysleli, že mám nemoc. Nejdříve jsem dělal ty dvě zásady od taťky, ale potom...

Že mám tu nemoc, začali hrát i kamarádi. Asi tři hodiny jsem s nimi vůbec nemluvil, koukal jsem se pořád na jedno místo – klidně i čtvrt nebo půl hodiny. Jim to vadilo a ptali se, co se děje, ale pak jim to už bylo jedno. Uvažoval jsem, že s basketbalem seknu, ale pak jsem si uvědomil, že tohle bylo jen jednou, ale jinak jsme toho spolu prostě už tolik zažili! A většina těch otravů už příští rok nepřijede. Rozhodl jsem se: Zůstanu!

Ale pokud vás někdo bude šikanovat např. ve škole, hned to hlaste rodičům, zástupcům školy nebo alespoň Alíkovi.