Obtížně budete hledat někoho, kdo by si nevzpomněl na název ani jedné verneovky. Málokterý autor oslovil tolik generací čtenářů po celém světě, jako francouzský spisovatel Jules Verne. Jenže když začnete pátrat kdo od něj něco četl, budete podstatně méně úspěšní. Patří už Verne minulosti? A nebo stačí knihu upravit, aby oslovila i současné mladé čtenáře?
Na tuhle otázku se pokusili najít odpověď v nakladatelství Albatros. Připravili zbrusu nové vydání verneových románů. Od těch předchozích se hodně liší. Na první pohled výrazně menším počtem stránek a také tím, že na obalu knihy není uveden jako autor pouze Jules Verne, ale také jeho český obdivovatel Ondřej Neff. Ten totiž Verneův příběh volně převyprávěl.
Názory na to, zda bylo dobré nějaké stránky vypustit a zda to či ono smělo být v knize změněno, se různí. U děl Julese Verna (8. 2. 1828 – 24. 3. 1905) jsme na takové zásahy nebyli zvyklí, zatímco o mnoho let starší příběh Robinsona Crusoa čteme ve zkrácené a převyprávěné podobě dávno.
Jenže i příběh proslulého kapitána Nema něco pamatuje. První svazek tohoto románu, který známe jako Dvacet tisíc mil pod mořem, vyšel v roce 1869, tedy před téměř 140ti lety! Původní pracovní název zněl mnohem méně tajemně: Cesta pod vodou. Román vznikal poměrně dlouho. Verne na něm začal pracovat v létě roku 1865, konečná verze je z roku 1869.
Takto o novém románu informoval předplatitele dvorní Vernův nakladatel Pierre-Jules Hetzel: „Lze říci, že p. Jules Verne právě dokončuje knížku, která bude nejneobyčejnější ze všech, Cestu pod vodami. Šest měsíců, které strávil na břehu moře v absolutním ústraní, tento svědomitý a dramatický spisovatel nutně potřeboval k tomu, aby shromáždil materiály pro tuto pozoruhodnou knihu nezbytné.“
Ozdobou nového českého vydání slavné verneovky jsou ilustrace Zdeňka Buriana (1905 – 1981), které knihu provázely ve vydání nakladatelství J. R. Vilímek v 1. polovině 20. století. Nechybí ani dokonalý průřez ponorkou Nautilus z pera Ladislava Badalce.
Ukázka z knihy Dvacet tisíc mil pod mořem
Abraham Lincoln nebyla vědeckovýzkumná loď. Já jako vědec a Ned Land jako vyhlášený harpunář jsme měli být pouhou zástěrkou zakrývající pravý cíl výpravy. Nikdo neměl Abrahama Lincolna podezřívat, že je to ve skutečnosti torpédová lodice, vyzbrojená nejnovějšími zbraněmi, která nepátrá po širých mořích nazdařbůh, ale pluje za úlovkem cíleně, nelítostně, jako když se luňák vrhá na schouleného ušáka. Pochopil jsem, co znamenalo to zachvění paluby a zasyčení ve vlnách. Byly to zvuky, jež vydává torpédo, vymrštěné z trubice silou stlačeného vzduchu. Minulo cíl? Dozajista. Ponorka, a teď jsem nepochyboval, že to skutečně ponorka byla, se dala do pohybu krátce před tím, než jsme sykot zaslechli.
Ano, byla to harpuna našeho statečného mořského lovce Neda Landa, která při úderu na plášť stroje zazvonila. Ten, kdo ho ovládal, rozhodně nepolevoval v pozornosti a uvedl stroj do bleskové rychlosti. Ta stačila přemístit ponorku tak, že vypuštěné torpédo minulo její záď.
„Co tu děláte?“ ozval se nám za zády kapitán Farragut.
Přicházel v doprovodu pětice námořníků. Jeden z nich nesl svítilnu. Její prudké světlo mě oslepovalo a mým druhům se nedařilo o nic lépe. Ned Land hněvivě mhouřil oči a Conseil si je zakrýval rukou.
„Jak vysvětlíte, co je zde v podpalubí, kapitáne Farragute?“ oslovil jsem příchozího ostře.
„Vám nebudu nic vysvětlovat. Nesnáším na své lodi čmuchaly. Chopte se jich,“ zavelel svým mužům, „a hoďte je do moře.“
Dovedl jsem ho pochopit. Odkryl před námi karty a musel se zbavit nepohodlných svědků.
Jenže my jsme nebyli jen nepohodlní svědci, byli jsme i nepohodlné oběti, odhodlané bránit své životy.
Ned Land ozbrojený harpunou vyrazil kupředu a ve vteřině srazil ratištěm dva muže k zemi, toho, který stál po Farragutově levici, a také námořníka s lucernou. Palubu teď osvětlovala jen záře vycházející z poklopu. První šarvátku jsme vyhráli. Na lodi však bylo na padesát námořníků a bezpochyby byli ozbrojeni. Jak dlouho jim dokážeme vzdorovat?
Zasupění a temný úder za mými zády mě vrátil z říše úvah do nepříjemné skutečnosti. Ze tmy se vyloupl námořník, který se mylně domníval, že hodný a mírný Conseil je neškodný. O svém omylu se ihned přesvědčil. Conseil, zkušený bojovník, proti němu použil chvatu, který se naučil od zápasníků za naší výpravy do Číny, kde jsme zkoumali chování ostnokožců v mělkých vodách u Paracelských ostrovů. Námořníci však budou příště opatrnější a hlavně, jsou nad námi v přesile.
Navíc mají palné zbraně, uvědomil jsem si, když ze tmy třeskl první výstřel.
„Hlupáci,“ zaburácel Farragutův hlas. „Postřílíte jeden druhého. Zažeňte je na příď!“
Byl to přece jen muž na svém místě, jakkoli sloužil špatné věci. Neztratil hlavu ani schopnost orientace v málo přehledné situaci. Cítili jsme, že se kolem nás ve tmě stahují čelisti kleští. Nepřítel se mohl vynořit odkudkoli. Někde ve tmě byl kormidelník. Z otevřeného poklopu se mohli vyhrnout útočníci, a kdyby udeřili všichni najednou, ani Conseilův um a Ned Landova síla by je nezastavily, o mé výřečnosti nemluvě. Bezděky jsme tedy plnili kapitánovo přání a vraceli jsme se tam, odkud jsme přišli.
Byl to zoufalý ústup. Dosáhli jsme při něm několika drobných vítězství. Conseil mě zbavil chlapiska, které mi skočilo na záda z lanoví, kde číhalo podobno levhartovi. Útok mě srazil na kolena a myslel jsem, že nastala moje poslední hodinka. Mužovo zaúpění a tříštivý zvuk lámané kosti mě vyvedly z omylu. Šťastnou chvíli neměl ani muž, jehož žaludeční krajina se seznámila s tupým koncem Ned Landovy harpuny. Jeho vyheknutí bylo příslibem, že po několik příštích dnů nebude znamenat žádnou zátěž pro lodní kuchyni. Ale i kdyby moji druzi znásobili svoje bojové nadšení, nepřátel bylo příliš mnoho a přesile nakonec podlehli i rekové u Thermopyl. Ti ale padli při dobrém vědomí, že chrání svoje bratry před barbarským vpádem, kdežto my zahyneme zbůhdarma a naše smrt jen uvolní ruce padouchovi jménem Farragut.
Obloha šedla. Brzy vyjde slunce. První hodiny dne 5. listopadu 1867 jsme už měli za sebou. Poslední hodiny tohoto dne se už odvinou bez nás.
Ocitli jsme se v úzkém prostoru na přídi. Odtud jsme pozorovali tajemné těleso v hlubinách, které se zachránilo před zkázou díky šťastnému zásahu Ned Landovy harpuny. Co přineslo štěstí ponorce, přinese nám zkázu.
I když, moudře uváženo, Farragut by se nás po zničení ponorky zbavil coby svědků tak jako tak.
Proč ještě nestřílí? napadlo mě. Má nás v hloučku pěkně pohromadě…
Kapitán náhle nechal rozsvítit silný reflektor umístěný na můstku. Síla toho světla nás div nesmetla do moře.
Pochopil jsem, že ten bídák si chce naši popravu užít.
Uslyšeli jsme zarachocení natahovaných závěrů pušek.
„Kdo se moc dozví, sám sobě škodí,“ ozval se neviditelný Farragut. „Mohu vás ujistit, že po návratu se postarám, aby se svět dozvěděl o důstojné smrti mučedníků vědy. Deníky celého světa budou psát o třech hrdinech, kteří nepřežili setkání s narvalem.“
„Nemohl by to být vorvaň?“ ozval se Conseil. Byl jsem na něho pyšný. Ani v této poslední chvíli neztratil nic ze svého statečného francouzského ducha.
„Noviny lžou,“ zahřímal Ned Land. „Kdyby měly psát pravdu, musely by napsat, že jsme se stali obětí vraždy rukou sprostých pirátů.“
Z druhé strany bylo slyšet zaklení.
„Skončeme tu frašku!“ poznal jsem hlas prvního důstojníka.
„Miřte dobře, chlapi!“ rozkřikl se kapitán Farragut. „K líci zbraň, zamířit a...“
K povelu „pal“ už neměl příležitost.