Karkulka sedí na posteli s nosem zabořeným v knize.
Růženka kráčí potemnělou komnatou. Zelené světlo září z rohu pokoje. Růženka se přiblíží a zjistí, že zelené světlo září z kolovrátku. Ne, to nesvítí celý kolovrátek, ale pouze vřeteno na něm. Zelená lepkavá látka přímo na vrchu. Růženka neodolala a dotkla se vřetena s jedem z muchomůrky zelené nasbírané za rudého úplňku. Nebohá Růženka si myslela, že je to poleva z jejího oblíbeného dortu. Upadla do hlubokého spánku a celé království s ní.
„Ta Růženka musí být vážně úplně blbá, i kdyby to nebyl jed, jak by se asi poleva z dortu dostala na vřeteno. Co to vůbec je?! Kdo dneska používá vřeteno a kolovrátek? Ať už je to k čemukoli. Ten, kdo to tam na ní narafičil, taky asi nebyl úplně bystrý, muchomůrka zelená už je dneska dost profláknutá.
A navíc by asi úplně po muchomůrce neusnula. To já bych na otravu použila Galerinu sulciceps neboli čapečnatku, to bych aspoň měla jistotu, že už se ta Růžena neprobere. To mi připomíná, že bych měla jít navštívit babičku. Mně se ale nechce, babička je hrozně nudná a nikdy se u ní nic neděje. Vždycky tam jenom sedím, jejích sedm trpaslíků začne nosit jídlo a pak se babička rozpovídá o tom, jaké bylo poslední sezení Princeznovského kroužku. Aspoň že v tom lese je nějaká zábava, je tam tolik hub. Vždycky když k ní jdu, nasbírám si pár hub na večeři, protože máma nikdy nevaří.“
„Les, domov spousty živočichů a mých milovaných hub. Už jsem cestou sem sesbírala pár hřibů, a dokonce i několik lišek! Proč jen jsem na ně alergická, moc ráda bych je znovu ochutnala. Ne, neochutnala, posledně jsem ležela v posteli celý týden a babička mě zásobovala novými knihami od jejích princeznovských kamarádek. Musela jsem přečíst Princeznu a žabáka a Zlatovlásku, to byl takový opruz! A nikdo mi nepřinesl žádný nový atlas hub, abych se podívala, co za houbičky tam přibylo.“
Karkulka pokračovala v tichosti lesem, když v tom zavětřila zajímavý pach. „A heleme se, co je to tu za houbu, Galerina sulciceps, mohla bych se babičky a těch jejích nemožných pohádek nadobro zbavit! Tak tu si vezmu.“
křup
„A tohle bylo zase co? Obvykle chodím lesem úplně v tichu,“ zamumlala si pod vousy.
křup
K sakru. Vlk. Tak babička asi bude muset počkat, mám tu teď jiného adepta na předčasnou smrt.
Vlk se vynořil zpoza stromu napadeného troudnatcem kopytovitým a začal:
„Koukám, že slečna velmi statečná je, když takhle sama jde do nezná-“ ale než to stihl doříct, Karkulka ho přerušila: „Tyhle pohádkové řeči si můžeš nechat pro nějakou vystrašenou chudinku, vlku.“ Vlk na ni zmateně zamrkal, ale nenechal se odradit. „Copak to neseš v košíčku, Karkulko?“ zajímal se vlk. „Večeři, ale nemyslím si, že bys byl schopný něco takového pozřít. Na to nemáš dost odvahy,“ vyzývala ho Karkulka. Vlk se zamračil na košík, který měla Karkulka v ruce. „Dej to sem,“ vyhrkl a vytrhl Karkulce košík z ruky. Ta se s ním ani neprala a nechala ho si celý jeho obsah vysypat do tlamy. To bude škoda hřibů.
Vlk vyprázdnil košík, a když ho odhodil, podíval se na potutelně se usmívající Karkulku. Něco se mu nezdálo, právě jí sežral večeři a ona se přesto usmívala. „Pověz mi, Karkulko, co v tom košíku bylo,“ zeptal se vlk. „Nic zajímavého, jen pár hub. Mezi nimi třeba nejjedovatější houba na světě Galerina sulciceps, ale to není nic, čím by ses měl trápit,“ odpověděla Karkulka. Než vlk pochopil, co právě řekla, ležel na zemi s očima navrch hlavy. Karkulka tedy spokojeně vyrazila k chaloupce své babičky.
Karkulka zaťukala na dveře u babičky. Otevřít jí přišel nejmenší z trpaslíků, který se, pokud si Karkulka dobře pamatovala, jmenoval Šmudla. Usadil ji k obrovskému kulatému stolu a zanedlouho se přiřítila i babička. „Já jsem tak ráda, že tě zase vidím, děvče, musím ti vyprávět o našem posledním Pohádkovém sezení.“ Jenže to už babička zase běžela pryč. „Jak jsem jen mohla zapomenout, jak tomu babskému kroužku říkáte. Pohádkové sezení, leda tak Hororové sezení. Nevím, kdo by ve společnosti těch šílených ženských chtěl být. Ovšem! Jiná šílená ženská, má babička.“
„Říkala jsi něco, děvče?“ zeptala se babička.
Já to řekla nahlas? Ups…
„Jen, že už se nemůžu dočkat! Radostí můžu puknout!“
Proč jen nemám tu hloupou houbu, tohle vážně nezvládnu. Jenže to už přiběhli trpaslíci a začali nosit na stůl. Nanosili to, co vždycky, až na košíčky, ty u babičky ještě nikdy neměla. Nejspíš experiment, pomyslela si a pokrčila rameny. „Upekla jsem nové košíčky. Vlastní recept, ochutnej.“ A tak si Karkulka vzala jeden košíček, ale zarazila se, voněl jako… jako… jako Galerina sulciceps. Babička se pokoušela ji otrávit? A dokonce stejnou houbou, jakou to měla v plánu i sama Karkulka s ní? Vzala si tedy jiný, a když z něj žádný jed necítila, zakousla se. V puse se jí rozlila lahodná chuť košíčku, jenže najednou necítila nohy a ani ruce.
„Babi, co jsi do toho košíčku dala?“
Odpověď už neslyšela, protože to byla liška.
Epilog
Babička přijde do jídelny a vidí Karkulku, jak leží bezvládně na zemi. „Vyšlo to, vyšlo to!“ raduje se. „Dobře, takže tenhle jed funguje, tím mě klidně může ta zlá královna otrávit.“ Došla si pro poznámkový blok a zapsala si to. „Co teď s tebou budu, děvče, dělat?“ Babička přišla ke Karkulce a dala jí pusu na čelo. Karkulka vyskočila na nohy a zasypala babičku haldou nadávek. Po dlouhé přednášce o její alergii nasupeně odešla. Cestou domů vzala vlka a hodila si ho přes rameno. S mamkou si potom udělaly grilovačku, na kterou pozvali i babičku a lidi ze sousedství.
konec
Poznámka autorky
Příběh nemá sloužit k nabádání k trávení ostatních lidí! Naštěstí se Galerina sulciceps vyskytuje pouze na Sumatře a Jávě, takže nehrozí riziko výprav do lesů za účelem nálezu této houby.
Na konec vás chci požádat, abyste byli rozumní a i když vás někdy prarodiče svým povídáním nudí, je dobré si je vyslechnout. Oni totiž možná nemají tolik lidí, se kterými by sdíleli svoje zážitky. Z takovýchto konverzací si můžete odnést i lecjaké ponaučení. A pokud vám stále říkají jen to samé, zkuste jim říct, že byste radši slyšeli ještě něco jiného, nebo že se necítíte dobře, když o něčem takovém mluvíte.
Komunikace je základ, ať už jde o jakýkoliv vztah, a největší problémy mezi blízkými lidmi vznikají právě proto, že si o sobě navzájem myslí, že jsou jasnovidci a vědí, co tomu druhému vadí. Prostě spolu mluvte, ono už to nějak dopadne.