Každý z nás má svoji druhou stranu, i když né každý to přizná. U mě je to podobně. Jsem typ člověka, co se chová v každém kolektivu jinak. Proto je těžké mě doopravdy poznat. Řeknu vám, že i nejlepší kamarádka neví, jaká jsem.

S některými lidmi jsem více otevřená, uvolněná, prostě svá. S jinými dokážu být tichá a se sebevědomím na bodu mrazu.

Stále čekám na den, kdy budu sama se sebou spokojená. Někteří to nechápou, já jo. Myslím si totiž, že tohle se týká každého z nás.

Například moje spolužačka, říkejme jí třeba Týna. Týna měla vše, na co si vzpomenula, od iPhona až po velmi krásné značkové oblečení. Podle toho byste řekli, že to bude třeba nějaká namyšlená blbka, či sympatická slušňačka, ale ne. Týna byla taková tichá myška, která se nikdy moc nevyjadřovala a nechávala se lehko ovlivňovat. A toho mí drazí spolužáci začali zneužívat a Týnku šikanovat. Nebo spíš dělat to, co jí vadí. Přesto nikdy neřekla ne.

Jednou jsem ji ale potkala v Olympii, byla s partou tří kluků. Málem bych ji nepoznala. Krásná, namalovaná, veselá, prostě něco, co bych do ní neřekla. Když mě uviděla zpanikařila, čekala jsem, že začne pomlouvat, ale ne. „Ahoj,“ řekla mi... a tak začalo něco, o čem mě v životě nenapadlo, že se stane. Kluci už poté museli jít, tak jsme se s Týnkou domluvily, že půjdeme na něco k jídlu a potom i nakupovat. V Olympii jsme strávily asi čtyři hodiny, poté co kluci odešli. Když jsme se vrátily, zjistila jsem, že bydlí ve stejné čtvrti jako já.

A takhle vzniklo krásné přátelství, které vydrželo dodnes, i když jsme každá někde jinde, pořád se vídáme. Týnka už je své druhé já, to pravé, s velkým sebevědomím. I přesto, že pár dní trvalo, než se Týnka donutila být taková i ve škole.