V Praze se za dob starších dalo, stejně jako dnes, sehnat ledacos kvalitního, stejně jako kdejaký šmejd. Faust při svých nekonečných studiích magie potřeboval společníka, tak se vydal na tržiště, aby si našel nějakého mazlíčka. Kohouta a slepice raději odmítl, ale zaujal ho papoušek, kterého prodával vysloužilý pirát, který se v srdci pevniny schovával před svými druhy, které obral o rum, ale i o dost dražší a méně alkoholické věci. Piráti se ale na souši dobře necítí, takže tu byl v bezpečí.
„Hej, vy vypadáte jako někdo, kdo se vyzná,“ oslovil Fausta s lišáckým úsměvem. „Nepotřebujete chytrého společníka?“ Ukázal na papouška, co mu seděl na rameni.
Fausta zvíře zaujalo, tak se šel podívat zblízka. Byl to papoušek ara, ale tenhle měl na křídlech magické runy pro dlouhověkost.
„Kde jste k němu přišel?“
„Od jednoho mága ze zámoří, měl závislost na tabáku, tak papouška střelil za pytlík tabáku.“ Pirát pokrčil rameny. „Říkal mu Hepčík.“
„Hepčík, Hepčík!“ zanotoval papoušek.
Faust pozvedl obočí, ale papoušek se mu zamlouval. „Kolik?“
„Pět zlatek. A jestli se vám nelíbí cena, máte smůlu.“ Pirát se usmál, ale bylo vidět, že to myslí vážně.
„Dobrá, platí...“

Papoušek měl rudé peří a několik řad modrého a zeleného na křídlech a ocase. Faust si brzy všiml magických run na jeho křídlech. Papoušek vypadal inteligentně, ale ať se ho Faust zeptal na cokoliv, papoušek vždycky řekl jenom: „Hepčík!“ Nicméně se zdál být dobrou koupí, nehrál si a neobtěžoval, občas zobal z jídla, které mu Faust dal a jinak zůstal v klidu a sledoval Faustovu práci na studiu magie a alchymie. Napoprvé ho překvapilo, že si mu Hepčík sedl na rameno, když otevřel knihu zvanou Grimoár pekelných sil, ale brzy si na to zvykl, papoušek prostě četl knihy prastarých věd s ním a jemu se to zamlouvalo.
Papoušek se na něj tvářil poněkud nespokojeně, jako kdyby chápal moc dobře, že Faust chce vykonat rituál na přivolání ďábla. Studoval tuhle tématiku pečlivě už měsíce a už týdny se připravoval. Bylo už na čase, aby dosáhl svého a získal bohatství. Jakmile přišel večer, začal kreslit čáry a runy na podlahu pečlivě uklizené a připravené místnosti. Papoušek seděl na opěradle staré židle a pečlivě ho pozoroval. Při tom neklidně kloval zobákem, protože Faust zjevně dostal rýmu a začal kýchat.
Jakmile padla noc, Faust si všiml, že je špatná fáze měsíce, a s nadávkami všechny čáry smazal. Byl tak nedočkavý, že si neověřil to nejdůležitější kosmické těleso. To by dopadlo zle. Musí týden počkat. Tak toho týdne využije a bude prohlubovat své znalosti.

Jeho rýma se zhoršila a stalo se ještě něco horšího. Papoušek se naučil jeho kýchání napodobovat tak dokonale, že by každý řekl, že tam jsou kýchající lidé dva. Faust papouška podezříval, že ten své kýchání dělá z legrace. Tentokrát Faust vše připravil pečlivě a přesně. Začal s přípravami včas a před rituálem se ještě stihl pořádně vysmrkat. Musí vyslovovat jasně a přesně. Papoušek ťapal okolo magického kruhu a ani nerozevřel křídla, aby náhodou nenarušil nějakou čáru. Faust měl zvíře vysloveně rád. Neznal zvíře, které by bylo tak pokorné k magickému umění.
No nezbylo, než se do toho pustit. Vykázal papouška z blízkosti kruhu a začal odříkávat rituál. Papoušek se mu znovu usadil na rameno a zůstal zticha. Faust se usmíval, když se v kruhu objevil kouř a před ním stanula postava, ze které sálala zášť.
Papoušek se mu shrbil na rameni, když se Faust dožadoval svého bohatství. Démon v kruhu se mu vysmál.
„Tak ty máš tu drzost ode mne něco chtít?!“ ohradil se démon rozezleně. „Dostane se ti bohatství, bohatství veškerého utrpení, co znám!“
S tím se natáhl z kruhu, který mu v tom měl zabránit, a vtáhl mága do kouře v kruhu, kde navždy zmizel. Pak se otočil na papouška.
„A hele, tebe já znám, tys prováděl ten samý rituál, jako tady ten smolař, tak jsem tě proměnil na papouška a runy, co sis našil na plášť, jsem ti napsal na křídla.“
Papoušek v šoku kýchl.
Démona tím pobavil. „Ty máš v šišce takový...“ V očích se mu pobaveně zalesklo. „Víš co? Papoušek je pro tebe moc dobrý.“ Démon zakouzlil a zmizel, v Praze se znovu už neobjevil...
V místnosti zůstala šiška posetá runami, která při doteku kýchla. Tohle malé dílo ďáblovo se dostalo do ruky inkvizitora, který ji poslal z legrace neoblíbenému knězi. V kostele šiška zůstala dlouho, ale byla ukradena. Když zloděj zjistil, že za ní nic nevydělá, tak ji zahodil v jednom hezkém lese.

Alíka tam šiška doslova šťouchla do nosu. Málem utekl, když kýchla. Ale něco tak zajímavého nemohl ponechat v lese veverkám. Ty by runy na šišce nezajímaly...