Žáci měli na výběr, jestli přestoupí na gymnázium (v našem městě) a nebo budou denně dojíždět až do Hradce, což je 15 kilometrů. Na gymnázium jsem měla bohužel špatné známky. Takže mi nezbývalo nic jiného, než dojíždět. Moje dlouholetá kamarádka Nela se dostala na gympl, takže mě musela opustit. Tvrdila mi, že to na nové škole zvládnu. Ale já se té změny strašně obávala.

Moje obavy se taky splnily do puntíku. Hned, když jsem vešla do nové třídy věděla jsem, že to bude o dost jiné, než v mé staré. Rozhlédnu se po volných místech ve třídě. A vidím, že je jedna lavice prázdná a to ta „oslí“ před katedrou učitele. A jedno volné místo je vedle holky, co vypadá celkem dobře. Zkusím to a zeptám se jí, jestli si můžu přisednout k ní. Holka mě sjede pohledem (což mi je dost nepříjemné) od hlavy až k patě a zastaví se na mých ošuntělých pantoflíčcích. Ušklíbne se a odpoví, že s chuděrou sedět nebude. Chci jí něco odpovědět na oplátku, vtom si uvědomím, že ještě neví to nejdůležitější.

Najednou zazvonilo a já se tedy uklidím do první lavice. Taky: co jiného mi zbývá. Rozhlédnu se po třídě. Kluk přes uličku na mě kouká, jako bych spadla z višně. Tak se rychle odvrátím a modlím se, ať přijde nějaký hodný učitel nebo učitelka, která si mě, nové žákyně, nebude všímat.

A už je to tady, dveře se otevřou. Do třídy vejde muž kolem čtyřicítky, brýle na kořenu nosu a pleší na hlavě. „Sednout,“ zahřmí jeho hlas tichou třídou, až mi naskočí po celém těle husí kůže. „Představovat se asi nemusím,“ přelustruje celou třídu přísným pohledem a zastaví se u mě, bledé strachy z toho, co bude následovat. „Ale, ale, to je ta nová stár? Snad se mě nebojíte! Pojďte se představit třídě,“ zeširoka se usměje a pokyne mi, ať jdu před třídu.

Rychle ze sebe dostanu, jak se jmenuji a jdu si sednou zpět na své místo celá rudá studem. „Slečna jistě zapomněla dodat, že Mgr. XY je její tatínek.“ Víc učitel dodat nestihne, protože ve třídě vybuchne salva smíchu. Všichni se chechtají a ukazují si na mě a pomlouvají mě. „A mimochodem, princezno,“ pokračuje, když přestane asi po 10 minutách humbuk. „Jmenuji se BcA, Ing, Mudr, PhDr a především magistr František Alois YZ.“ V duchu si pomyslím, že se mu to ‚jméno‘ ani nevleze na pomník... „A učím češtinu a literaturu“.

Líp první den fakt dopadnou nemohl. Navíc mi ujel autobus, takže musím půl hodiny čekat, než pojede další. V tom ke mně doběhne táta s brašnou v ruce. Na protější ulici vidím holky od nás ze třídy a samozřejmě mě zase pomlouvají, až se jim od pus práší. Táta mě obejme a zeptá se, jak bylo ve škole. Řeknu mu, že hrozně a povím mu, jak mě YZ ponížil před celou třídou a zeptám se, jestli bych mohla přestoupit na jinou základku. Odpoví mi, že se nesmí utíkat bez boje a že si určitě najdu nějaké kamarádky. To pochybuji, protože všechny nosí značkové oblečení, dokonce chodí i namalované, nosí vysoké podpatky. K nim prostě nezapadnu, i kdybych chtěla, což nechci.

Druhý den jdu do školy v nových šatech a samozřejmě se nevyhnu veselí. Holky si začnou něco šuškat. Nemusím být vědma, že je to o mně. Nejhorší na tom je, že první dvě hodiny máme matematiku s mým taťkou. Někdo na mě zakřičí: „Tak co, budeš mít u papínka protekci?“ Na takovou stupidní otázku jsem radši nic neodpověděla.

Můj otec se oficialitami nezdržuje a hned jdeme počítat. Vyvolává mě celkem často, ale mně to nevadí, protože mě matika vždy bavila, což se o češtině říct nedá a s YZ to bude ještě horší. Když jsem u tabule asi počtvrté a vypočítám celkem obtížný příklad bez chyby, dostanu jedničku. Vtom někdo ze zadní lavice vykřikne: „Jistěže, protekční slepice se blejskla.“ Všichni se tomu zasmějí, ale táta zůstane klidný a pronese: “Fajn, Dane, tak pojď k tabuli a zkusíš se taky ́blejsknout ́,“ a mrkne na mě. Dan, jelikož nedával pozor, dostane pětku. Jsem na sebe celkem hrdá, ale to mi nevydrží příliš dlouho, protože si vysloužím přezdívku ‚šprtka‘ a další hodinu máme češtinu. Kde pro změnu dostanu pětku já. “Naše stár má za pět. Šest chyb, že by tatínek neměl až takovou moc?!“

K obědu ve školní jídelně máme rajskou, což mi moc náladu nezlepší. Když mi konečně vydají jídlo, jdu se někam posadit, nejlépe sama. Všimnu si, jak si holky něco šuškají a smějí se. Když projdu kolem jejich stolu najednou mně někdo podkopne nohy a já padám. Tác s jídlem letí dva metry vysoko a dopadne Ingrid (spolužačce, co jsem s ní chtěla sedět) na hlavu. Ale já se uhodím o kanystr se šťávou do hlavy. Ucítím prudkou bolest. Probudím se až v nemocničním pokoji. Naštěstí to nebylo nic vážného, jen lehký otřes mozku a zlomená ruka.

Táta s mamkou se dohodli, že mě přeloží na jinou školu v Hradci. Kde se učí i pár lidí s kterými jsem chodila na první stupeň. A dokonce jsem se skamarádila i s jednou holkou, shodou okolností taky Ingrid.