Zvoní. Poslední žáček, který byl po škole, opouští její brány. Zaklapnou za ním dveře a pan školník se chystá domů. Naposledy se ohlédne a odchází. Škola se ponoří do ticha a začne žít svým vlastním životem.

Tabule si konečně mohou oddechnout, protože neustálé psaní křídou po jejich deskách je neuvěřitelně lechtá a večer už z toho bývají utahané. Lavice si postěžují jedná druhé, jak špatně se k nim děti chovají, jak do nich rýpou kružítkem nebo po nich neustále malují nějaká hesla či vzkazy. Zdi školy konečně nemusí poslouchat to neustálé štěbetání dětí, křik a dohady, pláč a nebo smích.

Odpadkové koše si libují s prázdným bříškem, protože jim paní uklízečka před odchodem vysypala to, co je celý den tak neuvěřitelně tížilo. Ale pak je tu ještě něco, co se děje ve škole, když se rozhostí naprostá tma.

Aspoň si to já takhle představuju. Zvířata ze školních kabinetů mohou konečně promluvit jedno s druhým, mohou se pohnout po celodenním stání na polici nebo v koutě. Začnou se prohánět pustou školní chodbou a dovádět stejně jako my děti. Musí vybít nastřádanou energii.

Sešity a knihy tiše odfukují a užívají si volné chvíle, kdy jejich stránky a listy nikdo neohýbá a netrhá.

Cvičební nářadí v tělocvičně rozjede neuvěřitelnou diskotéku. Koza skáče sem a tam, kruhy se houpou jako o život, žíněnky se kroutí jako užovky a míče na basket se rozutečou po celé tělocvičně. Mají svobodu, mají čas jen samy na sebe. Mohou si dělat, co se jim zamane.

A když se začne ráno zase rozednívat, tak tenhle rej pomalu utichá a vše se vrací do normálu. Škola je zase tichá a připravená na každodenní kolotoč.

Zkuste se třeba zamyslet, jak by to bylo krásné, kdyby se nerýpalo do lavic, neničily se školní pomůcky a všichni jsme se chovali pěkně nejen k sobě, ale i ke školním věcem. Třeba by i všem okolo nás, nejen lidem, bylo o kousek veseleji a spokojeněji. A při nočním tichu by si škola mohla opravdově odpočinout.