Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Klisna mého života

    vydáno  •  Volný čas venku · Čtenáři píší Alíkoviny
    Začalo to jako úplně obyčejné ráno. Vstala jsem a když jsem obstarala zvířectvo, o které jsem se postarat měla, začal nudný den. Najednou nebylo co dělat, v televizi nic nedávali a tak jsem přečkávala vteřiny, minuty a čtvrthodiny koukáním do televize. I když jsem nevnímala, co se v ní děje a na jakém programu vlastně jsem, líbilo se mi to, protože začal čas myšlení.

    Tsjerry má šanci stát se nejkrásnější klisnou v Česku. , © MAFRA

    Přemýšlela jsem o škole, zvířatech a koních. Najednou se ozvala rána a já se probudila ze snění. Byly to dveře, které se zavřeli za nevlastním strýčkem, kterému patřila všechna zvířata. Pozdravil mě a poté, co si popovídal s mamkou a najedl se, řekl mi, jestli nechci jet ke koním se sestřenicí jeho syna. Říkejme jí třeba Karolína. Samozřejmě jsem souhlasila. Vzhledem k tomu, že mám koně ráda.

    To jsem ale ještě nepoznala tu lásku, kterou může způsobit jeden jediný kůň. Oblékla jsme se a čekala až přijedou. 

    Přijeli zrovna, když se spustil déšť. Vyšla jsem a než jsem k nim došla, začaly padat kroupy. Najednou přede mnou stála Karolína s její kamarádkou a obě na koních. Nasedla jsem na Karolínina koně a uvědomila jsme si, že než jsem se vyhoupla do sedla velikána, začal foukat ledový vítr a ke kroupám se přidal i hustý déšť. Cesta byla vcelku děsivá, protože když jsme dojeli na místo určené, tedy kde jsou koně ustájeni, byli jsme mokří a byla nám zima. Toto ale nebyl ten kůň o kterém to je. To je jen začátek. 

    Cestou zpět, která již proběhla ve vyhřívaném autě (jako na potvoru se vyjasnilo a vysvitlo slunce), jsem si všimla ostatních koní. Obzvláště mě zaujal tmavý hnědák u kterého jsem nevěděla pohlaví a tak jsem mu říkala prostě „ten“. Ani jsem nedutala a užívala si tepla. Tak proběhly v poklidu přibližně 2 týdny.

    Po této, pro mě nekonečné, době jsem totiž znovu jela na výše zmíněný zvířecí ráj. Opakovalo se to samé. Nevlastní strýc přišel z práce zeptal se mě a já souhlasila. Teď jsme však ke koním jeli autem, které svědomitě řídil syn strýce a vedle něj seděla Karolína, se kterou jsem se mezitím trochu seznámila. 

    Hlavní zvrat v mém životě u koní však nastal po příjezdu k výběhům. Vyskočily jsem s Karolínou z auta a utvořily formaci zvanou: „Jde se na koně,“ která vypadala následovně. Karolína vepředu s vodítkem a ohlávkou, já za ní s prázdnýma rukama. Když jsme vstoupily do výběhu, koně si nás podezíravě přeměřovali. Karolína chytila svého valacha bez problémů, mně přidělený kůň se však jen tak chytit nenechal. Pak jsem si uvědomila, že mi Karolína chytá hnědáka, který mě zaujal. Konečně se nechal chytit a já zjistila, že je to klisna. 

    Přinesly jsme si čištění a sedla s uzdečkami a bylo mi řečeno, ať ji vyčistím, nasedlám a nauzdím. S otevřenou pusou jsem na ni koukala a ona asi pochopila můj problém. Čištění jsem zvládala, ale sedlání a uždění pro mě byly španělská vesnice. Pomohla mi Karolína a byli jsme připraveni vyjet.

    Čekala jsem, že se najednou zpoza stromu vynoří jízdárna, ale ona řekla jen: „Nasedni a pojeď!“ Tak jsem ji poslechla a držela se za ní. Pořád jsem nevěděla, kam jedeme a najednou jsem poznala kámen úrazu. Klisna byla téměř neovladatelná, protože na jemné pobídky, na které jsem byla zvyklá nereagovala. Tak jsme se blížily k loukám a já si časem zvykla na to, že ovládat jí holt není snadné. Zážitek to pro mě byl ohromný, už jen proto, že jsem byla poprvé venku bez vodiče.

    Poté jsem na ní začala jezdit pravidelně a zvykly jsme si na sebe. Dalším zážitkem byl můj první pád. Menší děti ať teď přeskočí o větu dál. Jela jsem totiž bez helmy a vesty, které jsem zapomněla doma. Bylo tedy štěstím, že jsem skončila jen s odřenou bradou. Na své konto si tato malá klisna připsala i můj první opravdový cval, protože jedno necelé kolečko na poníkovi za něj nepočítám.

    Bohužel se s ní teď nevídám a vypadá to, že už ani neuvidím a tak se ptám: „Potkám ještě někdy takového koně?“

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 28. června 2015 ve 22:12.
    Mára09 v něm napsal:

    Reakce na kolal:

    Je to možné. Hezký oříběh

    Příspěvek z 28. června 2015 v 0:14.
    kobylka8 v něm napsala:

    Reakce na kolal:

    Proč myslíš? Myslíš že láska k němé tváři je nereálná, nebo to, že jsem toho koně potkala?

    Příspěvek z 27. června 2015 v 18:03.
    kolal v něm napsala:

    tezke verit

    nerealny2215131217