Alíkovina

Klubíčko žalu a křehká duše

vydáno  •  Alík radí dětem
Před více jak deseti lety mi zemřel táta a já jsem spadla někam, odkud vás může vytáhnout jen vlastní síla, dobrý přítel a naděje. Vím, jak moc těžké je poslouchat ty lítostivé řeči. Člověk nechce slyšet, touží jen křičet na všechny lidi, věci a celý svět. Vyřvat palčivě šílenou bolest, hluboké trápení a bezbřehou nespravedlnost.

Východ slunce, © Archiv Evy Pilarové

Vzdálit se na tisíce kilometrů, vrátit čas, být jinde, jiný a jinak. Mě totiž neměl nikdo umřít. Mě ne! Já chtěla být šťastná. Tak se to přeci píše v každé pohádce.

Zachumlaná v neustlaných peřinách, stočená do klubíčka žalu. Cítím jeho vůni a mám pocit, že je stále se mnou. Tváře rozedrané od slaných slz a oči už nemají sílu plakat. I mozek na chvíli vypnul, jinak by totiž křehká duše neusnesla tu hroznou zprávu. Zprávu, že není a já ho už nikdy nebudu moci obejmout...

Neplácám tu do větru vyčtené věty. Odešel mi jeden z nejbližších a moc dobře vím, co se vám honí hlavou. Radím jediné: nebýt na tu černou tíhu sám. I když máte pocit, že se na vás každý dívá, jděte ven, mezi lidi. Není žádná ostuda obejmout nejlepšího přítele a vyplakat se. Smutek tím nezmizí, ale odplaví se první jeho vrstva. Postupně budou mizet další. Pomáhá i síla přírody. Připadala jsem si jako magor (vím, že to není zrovna spisovné, čtenáři odpustí, ale je to výstižné), leč ponořené tělo v trávě a upřený zrak do nebe - to dokonale vyčistí tok myšlenek.

Je jasné, že táta mi už s ničím neporadí, nemůže mi za nic vynadat a já bych tolik chtěla... a nemůžeme se spolu smát. Ale vím, že mě hlídá. Denně si s ním povídám, každý večer před spaním. Když prožívám těžké období, píši tátovi dopisy a v těch řádcích se opakovaně uzdravuji. Svěřuji mu svá trápení, přání i touhy. Můj táta ví o mě všechno. Protože ta láska, které mě naučil, tu zbyla a táta mi tak zůstal napořád.

Kdosi moudrý řekl, že naděje je obruč, která nedovolí srdci puknout. Vy všichni, kteří pláčete pro své ztracené lidičky, si tu moudrou větu zapamatujte. Jednou se oči vypláčou, jednou se tváře zahojí a jednou pocítíte, že máte svého anděla...

Nemám ráda poučování. Tak snad jen upřímné rady pro ty, kteří ještě tu smutnou paní smrt nepotkali.

  • Chovejte se k druhým s láskou a úctou.
  • Chovejte se k ním tak, jak chcete, aby se oni chovali vždy k vám.
  • Dejte mámě pusu a obejměte tátu. 
  • Kamarádovi nevolejte, ale zajděte mu osobně říci, jak moc si vážíte společného přátelství.

Může nastat den, kdy takové všední věci už nepůjde udělat. A to už je pak pozdě na vroucné slůvko kdyby...

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (41)

Příspěvek z 8. března v 10:43.
BakerStreet v něm napsala:

Moc pěkně napsaný článek. Občas, když mi je smutno, si ho přečtu. Je škoda, že už zde tito Alíkovci nejsou...:-($>

Příspěvek z 22. září 2009 v 16:52.
Karolínka12345 v něm napsal:

Hezký článek se smutnou tématikou

Umíš krásně psát. U toho článku jsem se rozbrečela. Lituju tě a lituju všechny, co ztratilu své nejbližší. mě naštěstí žádný rodič ani nejlepš přítel nezemřel a jsem za to moc vděčná. Budu se řídit tvými radami.

Příspěvek z 24. července 2009 v 19:10.
Embri v něm napsal:

Jsi vážně dobrá, takhle se svěřit.
Když mi bylo 6 umřel mi děda, plakala jsem den co den, několik měsíců.
Nikdo to neprožíval jako já, protože to babičce s dědou neklapalo(celý život bylo všechno na babičce a děda bil věčně opilej).
Ale stejně sem ho měla ráda.
Měl nemocný srdce(doktoři to nevěděli), když šel po chodníku tak se mu zastavilo.....