„Užij si to ve škole!“ Křičela na mě maminka, když jsem vykročila ze dveří a šla na autobusovou zastávku. Ani jsem jí neodpověděla a vytáhla z kapsy MP3 přehrávač a sluchátka. Hudbu jsem pustila naplno a šla. 

Na neštěstí byla zastávka hned za rohem a tak jsem nemohla předstírat, že jsem se ztratila. Na zastávce nikdo nestál, což bylo skvělé. Autobus měl přijet až za patnáct minut, tak jsem si sedla a vytáhla sešit a začala si čmárat. Papír a tužky sebou tahám furt, kreslení je jediná věc, která mi pomáhá. K psychologovi chodit nebudu, vylívat svůj smutek na ostatní nechci. A s mou matkou nechci o něčem takovém konzultovat. Mám ji ráda, ale nesnáším celý svět. 

Během mého přemýšlení na zastávku přišlo několik lidí. Viděla jsem jak autobus přijíždí, tak jsem všechno dala zpět do batohu a vytáhla kartičku. Nastoupila jsme do autobusu a ukázala řidiči kartičku. „Ty jsi ta nová, že?“ „Jo.“ „Dixie Wake?“ „Jo.“ Řekla jsem s zahořklým výrazem a šla si sednou na místo u dveří. Když jsem si sedla, jen jsem slyšela toho řidiče říkat někomu z nastupujících „Ta je ale milá, co?“ Nejradši bych toho řidiče nechala zažívat peklo! Zpátky jsem si vytáhla sešit a sluchátka. Začala jsem kreslit démona, který by mohl proniknou do jeho duše, aby zešílel. Když jsme dojeli ke škole v mé mysli se začali hromadit nápady, jak odtud uniknout a maskovat doma, že sem nechodím.

To zvládneš Dixie, je to jen škola! Říkala jsem si v duchu, když jsem šla do ředitelny. Nejsme tu ani pět minut a má hlava šílí z toho, jak to tu tak strašně nenávidí. Zaklepala jsem na dveře a za nimi byl vysloven příkaz, ať jdu dál. „Ty budeš Dixie.“ „Dobrý den.“ Snažila jsem se být milá aspoň na ředitelku, jak jsem mamince slíbila. Aspoň na ni.. „Posaď se.“ Sedla jsem si na židli a poslouchala. „Vítám tě na naší škole, doufám, že se ti tu bude líbíït.“ Nepromluvila jsem na ni i když bylo znát, že čeká na mou reakci. „Takže .. tady máš rozvrh a plánek budovy. Zavolám ti někoho, kdo ti to tu ukáže.“ Natahovala se po telefonu dokud jsem ji nezarazila. „Stop! Hned dejte pryč tu ruku od telefonu!“ Vyjekla jsem ze sebe s výrazem, že budu vraždit.

“Omlouvám se..To byla neslušná reakce...“ Položila jsem svůj obličej do dlaní a uklidnila se. „Jsi v pořádku Dixie?“ Ne nejsem! Jsem na této příšerné škole na kterou jsem nechtěla! Jsem tu jako vězeň, který nemůže utéct, ať se snaží jak chce! Trpím tu, jako nikdo jiný! Nejsem ani trochu v pořádku! „ Ano jsem..Jen nikoho nevolejte, zvládnu to tady sama..“ „Dobře, tak ti aspoň ukážu pár věcí na té mapce.“ „To je v pořádku, zvládnu to sama. Určitě máte spoustu zařizování. Potřebujete ještě něco nebo můžu jít?“ „Můžeš jít.“ „Děkuju, na shledanou.“ „Na shledanou a užij si to tady.“ 

Beze slova jsem odešla a vydala se hledat mou skříňku. Všechny informace co jsem potřebovala, jsem měla k dispozici. Takže najít mou skříňku, najít učebny, jídelnu bylo jednoduché. Ve skřínce jsem měla všechny učebnice na hodiny. Podle rozvrhu jsem měla jako první výtvarnou výchovu v ateliéru na pravém křídle budovy s učitelkou Sparovou. Do začátku vyučování zbývalo necelých dvacet minut, takže jsem měla čas dojít pomalu do třídy a u toho si prostudovat pořádně plánek. Těsně před začátkem hodiny jsem vešla do učebny, kde už čekala paní Sparová.