Alíkovina

Koberce rdesna - 21. kapitola

vydáno 17. května 2010 ve 21:42 • Knihy · Internet · Rafaelova škola - prima

Koberce rdesna s drobnými kvítky, které v odvaru hojí dýchání, dokáží zakrývat a rdousit pravdu. Víkend se překulil jako slunce na obloze a primáni se sešli na večerní schůzi v jídelně vílího pavilónu.

Není nad čerstvý jarní bylinkový čaj (v tomto případě z výhonků kopřiv, květů podbělu a sedmikrásek), © Alík

Vychovatelka Hébe jim donesla květinové čaje, aby si při diskutování trénovali sílu své vůle, a první se o slovo přihlásila Veronika: "Děti, moje teta pracuje na ministerstvu školství a slíbila, že nám pomůže dostat náš dopis do všech škol. Máš ten dopis?" obrátila se na Marinu.
Marina kývla a obřadně rozkládala archy papíru.
"Babička mi ho překontrolovala a pomohla přepsat. Mám ho na flešce..."
"Ukaž, já si ho přečtu," tahal Marině papíry Vilda z ruky.
"Ne, já sama vám ho přečtu," zatvářila se Marina trucovitě.
"Tak dobře a nezapomeň na přednes," sedl si zas Vilda.
Marina začala:

milí žáci a studenti,

my – v Rafaelově škole – se máme dobře, znáte to... Bojujeme s našimi pedagogy stejně jako vy, zamilováváme se stejně jako vy, ale pořád máme pocit, že bychom měli udělat něco... Třeba někomu pomoct. Někomu, kdo nemá sobě rovného kamaráda.

Tento dopis je určen vám všem - žákyním a žákům základních škol a studentkám a studentům osmiletých gymnázií. Myslíme si, že jsme našli toho, kdo naši pomoc potřebuje. Toho, koho neobejme kamarád kolem ramen, když je mu úzko, komu kamarád nepodá kapesník, když je mu smutno. A navíc bydlí v nejhorším a nejšpinavějším domě, jaký si dokážeme představit.
Přišli jsme na to, že ten osamělý je naše planeta Země.
Slunce ji sice chrání, ale je daleko. A Mars s Venuší jsou jen dobří známí.
A tak jediní, kdo jsou jí nejblíže a mohou se jí dotknout, jsme my – inteligentní blechy.
Jenže co my – děti těch inteligentních blech děláme?

Denně každá školní třída nás blech naplní skoro dva koše s odpadky a za celý školní rok je to takové množství, že byste jimi vyplnili celou místnost.
A ty odpadky se odvezou na skládku a tam prostě budou hnít a rozkládat se, některé i stovky nebo tisíce let.
Představte si, že byste doma v obýváku měli takovou hnijící hromadu. Příšerné, že? No, a tak to má doma naše Země.

Co se stát jejími kamarády? Ale ne jen si tak říkat a jednou za rok něco poklidit. Kdybyste jednou za rok doma uklidili, to by to tam vypadalo. Co takhle vypořádat se s těmi odpadky?

Když hned ve třídě vhodíme odpadek do správné nádoby, papír se recykluje a ještě je z něj kniha, sešit nebo toaletní papír. Sklo se znovu přetaví v nové sklo a ušetříme písek, z kterého se sklo taví. Z plastových lahví se vyrábí měkoučký hřejivý fleece, náplně bund, spacáků a koberce.
Když se to vše takhle provede, zbude jen hromádka starého jídla, které se v přírodě rychle rozloží a obohatí půdu o živiny. Nakonec takové jídlo se může dávat i na kompost.
A najednou se ta obří hromada odpadků, která po nás zůstává, rozplynula, jako mávnutím kouzelné hůlky. Dobrý, ne?

Tak co – líbilo by se vám to – takhle pomáhat největší kamarádce Zemi?

Jestli ano, budete dokonce odměněni.
Pokud se přihlásíte na náš blog "3dy3dí" (Třídy třídí) a budete do konce školního roku třídit, my Vám budeme posílat pravidelné zprávy, jak si celá republika vedeme, a na konci roku jste zadarmo zváni na školní výlet do našich zahrad Raphaelus.
Do zahrad je vysoký vstup, ale vy v nich budete celé třídy moci pobýt zadarmo, bloudit v labyrintech z keřů, pobudete ve středověkém městečku s řemeslníky. A zaručujeme vám, že zahlédnete i víly a další lesní bytosti, o kterých se říká, že tady pobývají.
Kdo je zamilovaný, ocení romantické zahrady, v kterých se dá i dopoledne během výletu randit.

Navrhujeme vám toto: dejte si do třídy pro začátek velkou krabici na starý papír, hlídejte, aby nějaká méně inteligentní blecha do ní neházela třeba nakousanou svačinu, a zajděte jako delegace za panem ředitelem nebo paní ředitelkou. Řekněte jim, že byste rádi třídili odpad, a poproste je, aby vám pomohli sehnat třídící nádoby, které se pro školy vyrábějí, a zajistili vám odvoz tříděného odpadu.
Seznamte s tímto nápadem váš školní parlament.

V případě, že byste nemohli najít nikoho, kdo by vám pomohl, napište nám a my Vám pošleme rady, jak na to.

Takže jak? Berete to? Přidáte se k žákům naší republiky, kteří se přátelí se Zemí? Budete denně házet odpadky do správných nádob?

Zatím Vás zdraví

primáni Rafaelovy školy

Marina dočítala a nevšimla si, že již dlouhou dobu stojí na prahu jídelny profesorka Aine.
"Tedy, Marino, vy mě stále překvapujete. To je ale krásný dopis," usmívala se Aine. "Tak se mi líbí, že se teď půjdu zeptat paní ředitelky, zda dovolí, aby nám tolik žáků za odměnu běhalo zdarma po zahradách, jak jim slibujete."
"Jé, děkujeme, paní profesorko," ohlédli se všichni ke dveřím.

Když Aine odešla, Buližník, který byl přes počítače, ukázal, co je na ruličce papíru, který celé Marinino předčítání svírá v ruce.
"Takhle jsem navrhl blog k našemu projektu. Tady je vytištěný, ale můžu vám ho ukázat přímo na internetu. Přihlásím nás i na Facebook a všude, kam se dá. A teď bych potřeboval, abyste hlavně vy – holky, víly – řekly, jaké ozdůbky a bonusy mám na ten blog dát."
"Co třeba můj komiks podle toho Marinina dopisu," ozval se Vilda.

Spokojená, že paní Flóra povolila její nápad odměnit děti návštěvou zahrad, šla Marina s Médeou v pondělí do školy ještě před svítáním. Podzimní mlha chladivě vydechovala, sem tam se v ní zableskly listy stromů, které se již krásně barvily.
Obě víly šly nemetamorfované - tedy s křídly a špičaté uši jim vykukovaly z vlasů.
Někde blízko v mlze je školní budova, už je na dosah.
"Já se bojím," špitne Médea.
"Já taky," na to Marina. "Co když něco uděláme špatně a on se urazí?"
Médea třeští oči ještě víc.

V hale školy na ně čeká paní Flóra a paní profesorka Marigoldová, která Médee podává koš chryzantém a sáček sušených vonných bylin. Marina dostává od paní Flóry porcelánovou konvici s mlékem a misku, na jejímž dně se roztéká zlatavý med.
Poté za paní Flórou obě pochodují po schodišti, jejich kroky dolů do sklepení tlumí měkké koberce.
Chodba je osvětlena spoře, míjejí jedny dřevěné naleštěné vyřezávané dveře za druhými, na křižovatkách chodeb odbočují podle paní Flóry, a obě jsou čím dál nervóznější.

Teď v dáli z otevřeného kamenného portálu vyšla šedá postava jako z kamene vysekaná.
Domový duch! Školník!
Zastavily. Školník poodstoupil, za ním v ozdobném portálu nebyly dveře, stačilo jen udělat krok...
V Marině a Médee by se krve nedořezal.

"Tak víly," usmívá se povzbudivě paní Flóra a její aura je přitom láskyplně objímá. "Ničeho se nebojte. On vás nesní. Jen nezapomeňte: vše ve správném pořadí."
Víly na sebe pohlédly, odfoukly si. Co se dá dělat? Jdeme sem za celou školu. Nadechly se pro odvahu a vstoupily.

Uvnitř ve světle ohně z velikého krbu spatřily umělou podzemní jeskyni. Plameny házely světlo na zdi s namalovanými lesními výjevy, na malou zurčící fontánku v rohu a na hromadu klestí a dříví, kterým školník živí oheň v krbu.
Víly na sebe znovu pohlédly, aby si dodaly odvahy. Pak Médea vysypala byliny do ohně a ty jeskyni provoněly.
Oheň zasyčel a krbem se hbitě prohnal ohnivý salamandr. Jakmile zmizel, vzala Médea květiny, házela je do plamenů a Marina zatím nalila mléko do misky s medem a postavila ji na okraj krbu.
Plameny divoce polykaly chryzantémy, a z nich jim před očima vyvstal veliký bílý had, jenž zároveň k oběma a přitom ke každé zvlášť promlouval.
"Studentko Médeo, až dneska ponesete k svačině pizzu z bufetu, dejte pozor, aby vám opět neupadla rajčata na koberec."
Médea se zastyděla. Dobře o rajčatech věděla, ale byla líná se sehnout, a tak je tam nechala. Však on to někdo uklidí, říkala si v pátek.
"Já už to neudělám, opravdu," zašeptala Médea, ačkoli s hadem stačilo mluvit v myšlenkách.

Ve stejném okamžiku, kdy had připomínal Médee její prohřešek, pravil Marině: "Studentko Marino, máte u sebe nožičku od zlaté šperkovnice, která se v zámku už jedenáct let povaluje rozbitá. Nemám rád staré krámy. Dejte ji opravit."
"Kde je?" vydechla Marina úžasem, ale bílý had se jí v mysli rozplýval a odpověď nedostala.
Médea podle pokynů paní Flóry od krbu už utekla, zkoprnělá Marina před ním zůstala, a když plameny opět proběhl ohnivý salamandr, jeskyně se zahalila dýmem.

Marina se z jeskyně vypotácela zmalovaná sazemi, kuckala a zoufale ze sebe vyrážela: "Mu-sím, musím... ještě jednou... mluvit... s hadem..."
"To nejde," zakroutila hlavou paní Flóra, "na rozhovor s bílým hadem půjdete, až na vás zase přijde řada. Tedy za rok."