Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Koberec chladivého mechu - 6. kapitola

    vydáno  •  Kultura · Knihy · Rafaelova škola - prima
    Chladivý koberec mechu vede do tajemného středu lesa. Noční život se probouzí v posledních paprscích, které pronikají mezi stromy. Královna Aine ke stromům ukazuje a říká Marině: "Tam leží chrám říše víl, který je od nepaměti zván Alba... To Alba opatruje váš vílí amulet...

    © Radkaa

    Ale než vám jej vydá, vyslechnete od nejvyššího astrologa, co hvězdy prozradily o vašem osudu," dořekla Aine tak vážným tónem, že Vilma s Petrem na sebe udiveně pohlédli. A Marina si vzpomněla na nezvěstnou maminku. Třeba se o ní něco dozvím, zadoufala.

    Marina si na procházku do nočního lesa vybrala ze šatů, které měla ve skříni, ty oranžové. Na nohy si obula sandály, avšak Aine na ně ukázala: "Za teplého dne, jako je ten dnešní, víla boty nepotřebuje."
    "Ale co když se poraním..."
    "Vy jste si, Marino, ještě nevšimla, jak se vaše chůze změnila? Země se dotýkáte velmi lehce, nemůžete se poranit."

    Vážně zadumaná vyšla královna víl na tuto procházku. Její temně modré šaty se vlnily, jak kráčela vonícím večerním lesem po měkkém mechovém koberci.
    Marina se již plně sžila se svými křídly, ladně jimi pohybovala v rytmu chůze a obratně uhýbala před ostrými větvemi. Radostí z té chůze zrychlovala, téměř tančila a přitom žasla nad aurami stromů a květin, nad tajemnými prozářenými zákoutími lesa.
    Zářivé aury nebyly nehybné, stále se proměňovaly a pulzovaly a Marina pro jejich krásu nevnímala hlas Aine, když ji varovala...

    Kapradiny se na podzim převlékají do zlatavých šatů.

    Náhle se ocitla v stříbrném světle měsíce, tělo jí zlehklo jako pára a ona se nemotorně vznesla a spadla.
    "Marino," vrhli se k ní všichni tři. "Neublížila sis?"
    Ležela na mechu krytá křídly a šeptala: "Já nic nevážím!"
    "To je přece tím měsíčním světlem," vysvětlovala jí dobrácky Vilma.

    Jak procházeli pod stromy, snášely se na ně shora barevné jiskřičky, později jim mech při každém kroku pod chodidly zlátl a Aine je vedla mezi starými listnáči s vykotlanými kmeny, v nichž to zářilo, jako kdyby dovnitř někdo vložil lampičky.
    Marina slyšela flétny a harfy, netušila, odkud ta hudba přichází. A když se ocitli v prastarém lese s kmeny stromů porostlými mechem a břečťanem, který visel i z větví, a procházeli jako mezi korálkovými závěsy, Marina vzdychla.
    "Co vás, Marino, trápí?" zeptala se Aine.
    Marina se zastavila. "To není spravedlivé, že tak krásný les nemohou vidět ostatní lidé."
    "Lidé se k lesu nechovali dobře, proto tu schopnost ztratili," pravila Aine, jenže Marině se to nelíbilo. Mračila se. "Ale jsou i takoví, kteří se chovají dobře," namítala.
    "Je mi to líto, Marino, pouze ti, co mají duši a krev elementála jsou schopni vidět veškerou krásu Země," vysvětlovala trpělivě Aine a Marina na ni hleděla pátravýma očima, které prozrazovaly, že to jen tak nenechá... Že se aspoň pokusí s tím něco udělat...

    Petr, který před chvilkou zmizel, se opět vrátil v podobě nágy, od pasu dolů had, a šustil po suchém listí na mechu. Marina si ho zvědavě prohlížela a tu jí Aine pravila: "Dejte pozor, Marino, ať se hned nezamilujete."
    "Já?" zrudla Marina.
    "Ano, jste víla a víly se zamilovávají velice rychle a velice často."
    Marina zatím nabrala barvu vlčího máku. Petr byl pohledný a s plavovlasou Vilmou tvořili pěkný pár. Jenže Petr Marinu zas tak nezajímal. Byl pro ni příliš starý.

    Staré buky v Dvorském lese.

    Dál procházeli nádherným pralesem po měkkém mechu a písně fléten sílily.
    V dáli před námi je kdosi musí hrát, říkala si Marina.

    Světélkující mechový koberec je zavedl v nejhlubší hlubinu lesa, kde za bránou ze spletených buků rostl chrám živých bříz, které skláněly koruny v klenbě porostlé jmelím.
    Kolem chrámu čekali elfové a víly krátící si zpěvem a tancem dlouhou chvíli. Tolik pohromadě si jich Marina nikdy dříve ani představit neuměla.
    "Paví očko, paví očko..." slyšela je všechny šeptat překvapeně, když mezi nimi kráčela za Aine.
    Před svatyní se královna Aine zastavila a pravila svému lidu: "Představuji vám vílu Marinu. Dnešního dne konečně vstoupila zpět své rodné říše. Ještě ji čeká mnoho učení a metamorfóz, než se k nám za sedm let navždy navrátí."
    "To se máme tedy na co těšit," ozvalo se uličnicky za stromem.
    "Puku," vykřikla královna a koutky úst jí cukaly. "Co tady děláš?"
    Marina vykulila oči, když zpoza silného stromu vystoupil milý faun, pohledný chlapec se silnými zakroucenými rohy, jemuž zpod dlouhé zelené haleny vykukovaly kozí nohy.
    "Prosím, vaše veličenstvo, posílá mě jeho veličenstvo, abych obhlédl nové víly."
    Královna Aine si dala ruce v bok a řekla naoko přísně: "Vyřiď jeho veličenstvu Panovi, že bych si s ním ráda pohovořila o záležitostech mé říše víl a jeho říše faunů. Zvu ho zítra na návštěvu."
    Puk poskočil. "S radostí, vaše veličenstvo, jeho veličenstvo má pro krásu vašeho veličenstva odjakživa slabost a nic vám neodmítne. Hned to běžím vyřídit," poskočil, uklonil se, popadl syrinx, která se mu houpala na provázku u krku, a začal hrát. S hudbou jim mizel mezi stromy.

    Mech v okolí Rejvízu.

    Potom lehkonohé víly Marině zatančily a po tanci v trávě zůstaly kruhy.
    "Chvilku to potrvá, než se takovému tanci, Marino, naučíte," říkala Aine, ale to už se mezi stromy mihl tmavý stín a všichni napjatě utichli, neboť bukovou bránou ke královně mířil kentaur.
    Marina couvla. Vážný kentaur s černou vlající hřívou v temně fialovém plášti jí naháněl hrůzu. Když před královnou stanul, byl dvakrát vyšší než Marina.
    "Buďte vítán, Arthosi," pokynula mu královna a kentaur se jí uklonil. Poté se uklonil Marině a řekl: "Přicházím vás seznámit s vaším osudem, jak jej hvězdy vyjevily a jak jsme jej my, astrologové, přečetli. "Vílo Marino," říkal jí, zatímco na ni uhrančivě hleděl černýma očima, "váš osud je celý v rukou lásky."
    Marina na kentaura Arthose upřela pohled překvapené čokolády a královna se nespokojeně zeptala: "To je vše? Kdo je ta Marinina láska, která tak silně ovlivní její život?"
    "Postavení planet při Marinině dvojím zrození neumožňuje ani nám nejvyšším astrologům najít toho, jehož bude milovat," pravil Arthos a jeho tvář se podobala skále.
    Dál již neměl co říci, uklonil se a odcházel.

    Vílí říše věděla, co bude nyní následovat. Proto všichni poklekli a šeptali slova jazyka, jemuž Marina nerozuměla.
    Královna s Marinou vstoupily do vnitřku svatyně, v jehož středu rostla mohutná bříza a břízy po obvodu se k ní skláněly jako bílé sloupoví. Z výše se pnuly girlandy větví s drobnými lístky a šištičkami jehněd. A mezi nimi rostly bohaté ratolesti zázračného jmelí.
    "Marino, Alba daruje každé víle při narození amulet," pravila Aine a pohlédla vzhůru. Zarostlá klenba Alby zašuměla a k Marině se snášela větévka jmelí. S úsměvem ji zachytila do dlaní, Aine na ni připevnila modrou stužku, kterou s sebou přinesla, a zavázala ji Marině kolem krku.
    "Alba ti, Marino, darovala větvičku, kterou pro tebe od narození uchovává. Vidíš, jak za ta léta lístky zezlátly a bobule zbělely jako perly?" říkala Aine a ukázala Marině, aby se posadila do mechu. "Dnešní noc, Marino, budeš spát zde v srdci Alby. Alba ti pošle sen. Teď ale teprve začíná večer, víly a elfové kolem svatyně budou dlouho do noci oslavovat tvůj návrat a já ti budu vyprávět o tvém pravém domově. Chtěla by ses sama na něco zeptat?"
    Marina váhala. "Proč... proč jste mi předtím vykala?"
    Aine ji vzala za ruku. "Tam venku jsem královna, ale tady uvnitř jsem víla, která měla velké sny a přání a nyní zakouší strach," šeptala a přitom uhýbala pohledem do mechu.
    Marině byla náhle tak blízká.

    Na měkký mech Aine Marinu uložila, křídla jí starostlivě srovnala a Marina usíná. Omámená září svatyně myslí na maminku, na starý domov, na nový domov – vílí říši. Ještě okamžik a bude snít svůj první vílí sen a královna Aine nad ní bude bdít...

    ...Marina se posadila. Kolem proudí zářící mlha a sem tam odhaluje sloupy bříz. Královna zmizela a ona zůstala dočista sama vedle nejstarší břízy Alby. Překvapená se zvedá z mechu, když vtom se mlhou mihne světlo. Zprvu se Marina leká a pak vidí, jak se k ní blíží jednorožec.
    Plavý jednorožec, kterému po srsti, hřívě i ocase tančí zlaté světlo. Zlatý roh mu září z čela a Marina téměř nedýchá, bojí se, že ho vyplaší. Plavý jednorožec ve zlaté záři přitančí až k ní, nechá se pohladit po hebké hřívě a poté jí podává kytici růžových kvítků...

    ...první paprsky pronikly mezi bílými kmeny a Marina se probudila. Slastně se protáhla na mechu a nemohla uvěřit vlastním očím, když před sebou na zemi spatřila kytici růžové zeměžluče.
    "To... to je přece..." chtěla začít vyprávět o svém snu, ale královna víl jí položila ukazováček na rty.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (3)

    Příspěvek z 31. ledna 2010 v 15:25.
    blondacek v něm napsal:

    jjhj

    Příspěvek z 30. ledna 2010 v 9:55.
    NLK v něm napsal:

    Nádhera

    Tenhle díl byl moc krásný.

    Příspěvek z 29. ledna 2010 v 16:53.
    Českobrodskejbombardér v něm napsala:

    Rafaelova škola

    Moc pěkný...už se těším na další díl...Jen tak dál4