Nikdy jsem neměla pocit, že by byl pes v něčem lepší než kočka, protože náš kocour Matýsek je ten nejlepší mazlíček. Chová se totiž úplně stejně jako pes.

Když přijíždím autobusem ze školy v různé dny v různé časy, tak si to pamatuje a přesně podle času na mě čeká u branky. Jakmile mě zahlídne, jak vystupuji z autobusu a blížím se domů, jde čím dál tím blíž až úplně ke mě. Přivítá mě tak, že se mi lísá k noze nebo vrní a mňouká. Stejně tak to je když se do školy chystám, vždycky čeká přede dveřmi a když už naznačuji, že chci jít, chytí mě oběma tlapkami za nohu a nepustí mě, dokud ho zase nepohladím.

Když si spolu hrajeme, je to ještě větší legrace. Třeba když s mou sestrou hrajeme badminton přes velkou branku, vyleze si nahoru na sloup a pozoruje míček. A když míček spadne, rychle pro něj běží a začne si s ním tlapkami pinkat.

Když vezmu "hopík" a hodím s ním o zem, Matýsek ho okamžitě začne napodobovat a skáče do vzduchu jako on. Když míček přestane, tak ho chytí a nechce ho pustit.

Taky se moc rád mazlí vždycky, když za ním přijdu. A v zimě rád skáče do sněhu a vyhrabuje v něm díry. Když jsme stavěli "iglú", pořád tam chodil, ale raději jsme ho potom rozbořili, aby to Matýska nezasypalo.

Ještě nikdy nám neutekl a nic neprovedl. Svoje nachytané myši a jiné úlovky nám pravidelně nosí ukázat, i když z toho babička nemá moc velkou radost.

Mám ho strašně ráda a nikdy ho nechci ztratit.