Na tento tábor jezdím každý rok a ještě nikdy mě ničím nezklamal. Mám tam hodně kamarádek, se kterými si opravdu rozumím.

Vždycky jsem si přála mít zvířátko, se kterým bych si rozuměla stejně jako s nejlepším přítelem. Maminka mi měla po prázdninách koupit kočičku. První, co jsem viděla, když jsme vjely do tábora, byl malý, černobílý kocourek. Vypadal jako Mikeš z té pohádky, co všichni jistě znáte. Hned se mi zalíbil. Nikdo, ani lidé, kteří tábor vlastnili, nevěděli, kde se tu vzal. Byl mazlivý, vychrtlý ale i trochu bojácný. Bylo to takové větší kotě. Hned jsem se do něj zamilovala. Na táboře se líbil všem, ale mně rozhodně nejvíc. Byl po celý tábor se mnou. Hladila jsem ho, drbala za ušima, dávala mu smetanu a dokonce jsem si ho párkrát vzala do spacáku. Byl tak moc roztomilý.

Když se blížil konec tábora, začala jsem přemlouvat maminku a tatínka jestli bychom si ho mohli nechat. Nejdřív to nevypadalo nadějně, ale nakonec si ho zamilovali i mí rodiče a vzali jsme si ho domů. Byla jsem šťastná. Vždy, když jsem šla na autobus, tak šel kousek se mnou. Ale jednoho dne, stejně tak náhle jako se objevil, tak i zmizel. Bylo mi to hodně moc líto, ale teď dělá možná radost jiným lidem. Mně ji teda udělal. Teď máme čtyři nové kocoury, ale ty nemám zdaleka tak ráda jako jeho. Jeden je mu dokonce hodně podobný.