"To nejde. Bílý had není policejní inspektor ale strážný duch naší školy. Kdyby věděl, kde vaše maminka je, řekl by vám to sám," konejšila ji paní Flóra laskavým hlasem. "Pojďte, Marino, musíte se osprchovat."
"Vypadáš jako kominík," ozvala se Médea.

Marina měla co dělat: vysprchovala se, umyla si vlasy, vysušila se a doprovázená Juliánem utíkala zpátky do školy. Přitom jí do těla vstoupil divný chlad a stále myslela jen a jen na slova Bílého hada: Studentko Marino, máte u sebe nožičku od zlaté šperkovnice, která se v zámku už jedenáct let povaluje rozbitá. Nemám rád staré krámy. Dejte ji opravit.

Marina teď stoupá po mramorových schodech a živí se nadějí, že se Bílého hada na šperkovnici zeptá, až vstoupí do haly.
Bere za kliku a těžké dveře se skřípěním otvírá.

Bílý had ji v tiché hale pozdravil, jako zdraví každého při vstupu, ale do řeči se s ní nedal. To zase až za rok, až na ni vyjde řada a ponese mu dary.
Marinu již neovládá jen chlad, ale také divný třes se do ní dal.

Podle klidu uvnitř školy bylo jasné, že vyučování již začalo.
"Samozřejmě, třídnici tady nechali," vzdychla a vzala velkou knihu z vyřezávaného pozlaceného stolku v hale.
Když se přezula a zamkla skříňku v šatně, vydala se do třídy.

Dneska mají poprvé angličtinu. Obávaná paní profesorka Stříbrná, které nikdo neřekne jinak než Lejdyna, se totiž vrátila ze stáže v Oxfordu teprve včera.
Marina ji neznala, ale slyšela o ní ode všech tolik děsivých historek, že se jí ještě včera bála. Nyní jí ten včerejší strach přijde směšný, nyní ji trápí věc nejdůležitější, nyní celou svou duší myslí na maminku a na její šperkovnici, až jí z toho třeští hlava.
Šperkovnice je blízko, někde tady v tom obrovském zámku. Musím ji najít, musím zjistit, jak se sem dostala. Jestli je tady, pak by tady přece měla být i maminka! napadlo ji. Třeba vůbec nezmizela v tom vílím kruhu. Třeba je všechno úplně jinak...

Zaklepala na dveře a vstoupila do učebny.
"Dobrý den, já se omlouvám, já jsem... salamandr mě očadil, musela jsem se jít umýt," říkala tiše Marina a přitom položila na katedru třídnici.
"Už jsem slyšela od studentky Buližníkové, děvenko," zazubila se na ni Lejdyna, vysoká kostnatá dáma s mikádem rezavých vlasů. "Sit down. What`s your name?"
"My name`s Marina."
"What`s your surname?" ptala se dál čistou angličtinou profesorka.
"My surname`s Fialková," pípla Marina.
Paní profesorka si ji zapsala do zasedacího pořádku a dál se jí ptala, kde bydlí, kolik jí je let, jaké má koníčky, co ráda jí, atakdále.
"Excellent," pochválila ji nakonec, napsala si k sobě jedničku a rozdala jim texty, které budou číst a překládat.
"Mr. Buližník," vyvolala prvního v abecedě.

"Přečti to a přelož," špitla Médea.
"Aha," vzpamatoval se Buližník a spustil, "My friend`s dog wants to eat her... Můj kamarád chce sežrat psa."
"Five," napsala Lejdyna nechápajícímu Buližníkovi pěknou kouli a obrátila se na Vildu. "Mr. Sejkora, opravíte ten příšerný překlad?"
Vilda vykulil oči a přeložil: "Můj kamarád chce sníst psa."
"Five," dostal Vilda stejnou známku jako Buližník.
"Kdo to opraví? Co to zájmeno her?" zeptala se Lejdyna. Přitom hleděla na bledou Marinu, ale ta nevnímala, celou myslí se zabývala maminčinou šperkovnicí.
"Já se opravím sám," přihlásil se Buližník. "Můj kamarád jí chce sníst psa."
Všichni se začali pochechtávat větě, která zněla velmi legračně, a profesorka začínala být netrpělivá. "Přečtěte si, studente Buližníku, tu větu pořádně."
Zmatený Tomáš Buližník očima hypnotizoval těch několik slov. Nechápal, proč se profesorce jejich překlady stále nelíbí?
"Já už vím," zajásal náhle. "Kamarád mého psa jí chce sníst."
"Miss Fialková, opravíte spolužáky?"
Marina se vzpamatovala ze zadumání a přeložila: "Pes mého kamaráda jí chce snít."
"Excellent, one," napsala profesorka Marině tu nejlepší známku.
A když skončila hodina a všichni byli nervozitou zpocení, pravila Kyddipé Marině: "Hele, ty jsi dobrý šprt, viď?"
"Jo, jsem," odvětila Marina, zvyklá na podobné kyselosti už od své bývalé spolužačky Andrey.

Odpoledne přišlo velmi rychle, blížila se čtvrtá hodina a Marina se táhla po cestičce zpátky do školy. Čekal ji konkurz do školního divadla.
Jenže s Marinou se cosi stalo. Náhle se jí nechtělo někde se předvádět. Je to tak směšné a zbytečné, říkala si. Jediná důležitá věc v mém životě v tuto chvíli je najít maminku. A stopa po ní je blízko... Jenže kde tady v tom velikém sídle má jeden hledat malou zlatou šperkovnici?
Marina doprovázená Juliánem se blížila k sálu. Nepůjdu tam, rozhodla se a v tu chvíli se za ní ozvala profesorka Stříbrná neboli Lejdyna: "Už se čeká jen na vás, Marino."

V sále seděli v křeslech profesorka češtiny Božena Nechvátalová, profesor Hejl, který přednášel dějiny, a ještě neznámý starší student a samozřejmě profesorka angličtiny Stříbrná.
Pak Marina spatřila ještě dalších šest dívek z třiceti, které se do konkurzu přihlásily. Obrátily se na přicházející Marinu jako na vetřelce.
"Vás sedm je posledních," začal profesor Hejl. "Abychom to celé neprodlužovali, budeme od vás každé chtít slyšet monolog Phoebe a potom společně tady s Dušanem zahrajete milostnou scénu. Její text dostanete předtištěný."
Marina polkla: milostnou scénu? Panebože!

Než na ni přišla řada, už věděla, co ji čeká. Statečně se zvedla a odrecitovala Phoebin monolog. Když k ní přicházel Dušan téměř o tři hlavy vyšší, otevřely se dveře a do sálu vstoupil Martin Špaček s fotoaparátem.
"Jdete na poslední chvíli, pane Špačku, Marina je poslední," uvítal ho profesor Hejl.
Když ji Martin spatřil, na tváři se mu usadil otrávený výraz.
"Nemohla by tu scénu zkusit některá z holek ještě jednou?" zeptal se. "Ať nemáme v Rafael Expressu jenom Fialkovou."
Marina se zdálo, že jí srdce přestává bít.
Profesor Hejl mu na to řekl: "Myslím, že Marina je dostatečně fotogenická, klidně ji můžete znovu dát do časopisu."
A když Martin stále hleděl, jako kdyby si kousl do šťovíku, profesor dodal: "Za několik let budete rád, když na vás Marina aspoň pohlédne."
Marině neušel Martinův kratičký úšklebek, ale to už jí profesorka Božena pokynula, že mají začít.
Marina byla uražená, a tak si v roli Rosalindy dala ruce v bok a spustila na Dušana: "Co je to s vámi, Orlando? Kde jste byl celou tu dobu? To jste tedy milenec! (Marina zrudla) Jestli ještě jednou přijdete pozdě, tak mi radši už nechoďte na oči."
Dušan v roli Orlanda zakňoural: "Má krásná Rosalindo, vždyť jdu pozdě jen o hodinku."
Marina se nadechla: "O hodinku? Na schůzku? Kdyby někdo rozdělil minutu na tisíc dílků a zmeškal se v lásce jen o tisícinu takové tisíciny, můžeme o něm říkat, že mu Amor poklepal na rameno, ale srdce mu šípem určitě nezasáhl. Na to dám jed."
"Odusťte mi drahá Rosalindo."
"Kdepak. A ještě jednou a nechoďte mi na oči. To radši budu mít za nápadníka šneka."
"Šneka?" podivil se Orlando.
A Marina jako Rosalinda mu rázně odvětila: "Ano, šneka. Sice chodí pomalu, ale když přijde, má s sebou aspoň střechu nad hlavou. To je víc, než máte vy," dokončila Marina a přitom pohodila trucovitě hlavou.
"Vás by měl Shakespeare vidět, Marino," zatleskala jí Lejdyna a všem oznámila: "My se poradíme a zítra vyvěsíme výsledky konkurzu a obsazení do rolí."

Tu noc měla Marina divné spaní. Zprvu nemohla usnout, stále se jí jako ozvěna vracela slova Bílého hada. Stále myslela na šperkovnici, která je tak blízko. Snažila se přijít na to, jak zámek prohledat. Jak? Když o rozhovoru s Bílým hadem nesmí nikomu říct, stejně jako nesmí nikomu říct o svých snech ve svatyni Alby.
Jenže čím déle hloubala, tím beznadějnější se jí vše zdálo. A tak nakonec jen ležela, pozorovala kámen pod oknem, který sbíral měsíční paprsky, a plakala.
Když pak usnula, zdálo se jí o tichých krocích, o pohybujícím se stínu. Nemohla otevřít oči, aby si jej pořádně prohlédla, a křídly jej viděla jako temnou mlhu, která se vznáší komnatou.
Pak divný sen odešel a ona konečně upadla do hlubokého blahodárného spánku.

"Paní profesorko, paní profesorko!" dupou malé víly chodbou krátce před snídaní. "Hébe, Hébe!" volají na vychovatelku a v očích mají hrůzu.
"Ma-ri-na!" vydechuje přes slzy Médea.
"Co je s ní?" leká se Aine.
Ale Médea jen ukazuje k Marinině komnatě a pláče.