Možná si říkáte, že toho jedna židle moc nedokáže, ale opak je pravdou. Tady totiž mluvíme o kouzelné židli, z domečku Alíka a hrocha Pepíčka. Každý den si na ni sedal Pepíček, a tak se jednoho dne rozhodla.

„Už nebudu bydlet s těmito majiteli, už cítím, jak se rozpadám,“ řekla si. No a tak ještě přežila jednu večeři, která pro ni byla velmi dlouhá. Když židle později večer slyšela už jen chrápání, věděla, že už může vyrazit. Opatrně šla ke dveřím, aby je otevřela. Došla k nim a sáhla na kliku a zjistila nečekaný zvrat. Bylo zamčeno!!

A tak se židle vrátila a rozhodla se, že uteče oknem. Otevřela okno a nemotorně jím prolezla. Trvalo jí to asi půl hodiny, ale židle neztrácela naději. Rychle běžela na vlak, který měl jet za pět minut. Byl to poslední vlak, co dnes jel. Ale jelikož to bylo daleko, tak to židle nestihla. Židle z toho byla nešťastná, ale věděla jednu věc. Musí se dostat do Brna. A tak se zatím rozhodla, že přespí v podchodu.

Když se židle probudila, bylo již ráno. A tak se židle rozhodla, že bude čekat na Alíkův express, co ji přiveze do Brna. Když už viděla vlak, radovala se, že se konečně podívá do tak velkého města.

„Konečně jsem v Brně,“ řekla si po dlouhé cestě a vystoupila z vlaku. „Teď se podívám do zoo a potom pojedu dál,“ zašeptala si pro sebe jen tak do vzduchu. Vždycky chtěla do zoo a tohle přání se jí dnes splní. Koupila si vstupenku a šla do zmíněného areálu. Viděla tam žirafy, klokany, medvědy, kosy a třeba i hrochy, u kterých si vzpomněla na Pepíčka. Velmi se jí líbily želvy, u kterých byla nejdéle.

Želva na žlutém pozadí

Jelikož už měla hlad a naposledy měla večeři, tak si šla něco koupit do stánku. Výběr tam měli obrovský, ve všech jídlech ale byly hranolky. To židli docela překvapilo, ale nedala na sobě nic znát a koupila si hranolky s kečupem. Židle se jen olízla a dala se do jídla. Hranolky byly přímo vynikající, a tak si je židle náležitě užila. Když dojedla, vydala se k východu. Přece jenom už měla jet do Prahy, a tam se ubytovat v hotelu pro nábytek.

Avšak židle netušila, že už je po ní vyhlášené celostátní pátrání. Ovšem židlí bylo v České republice hodně, a tak ji zatím nikdo kolem neřešil.
Židle šla po Brně, až narazila na podchod, do kterého vešla. V podchodě byla totiž stanice metra. O té moc lidí nevědělo, židle ale ano. A tak nasedla na metro a jela do Prahy. Už bylo dost pozdě večer.

Po dlouhé cestě, která byla ale kratší než normální cesta vlakem, konečně dorazila do Prahy. Protáhla si svoje čtyři nohy a šla. Neměla telefon, a proto si vytáhla mapu. Dívala se a hledala svůj hotel. „Hele, tady to je!“ vykřikla a ještě dopověděla, „Hotel se jmenuje IKEA. To je super jméno.“ No a tak nasedla na další metro, kde už bylo mnohem více lidí než v tom předchozím, a jela na stanici Černý most.

Když dojela na danou stanici, musela jít ještě pár kilometrů pěšky. A tak se je vydala skonat. Sice se také několikrát ztratila, ale to jí nezabránilo jít dál. Nohy ji bolely a měla žízeň. Slunce už pomalu zapadalo a židle to nedávala. A když už uviděla svůj hotel, neboli IKEU, byla velice šťastná.

Když si našla své místo na přespání, tak si lehla a hned usnula.
Ráno se židle vzbudila dřív než obvykle. Poté si dala snídani a šla se podívat na památky. První se byla podívat do Národního divadla, kde to pro ni bylo hrozné. Nějaký nezdvořák si na ni sednul, takže celou dobu nic neviděla a jen cítila, jak na ní někdo sedí. Když už konečně byla přestávka, radši utekla, aby si už nikdo na ni nemohl sednout.

A tak se vydala na do Národního muzea. Moc se jí to tam líbilo, nikdo na ní neseděl a viděla nádherné obrazy. Byl tam opravdu krásný motýl, který se jí líbil úplně nejvíc. Tak si ho vyfotila fotoaparátem a šla spokojeně dál. Bohužel si všimla, že za ní běží hlídač, a tak utekla pryč. Ještě se nechala vyfotit u jedné bezvýznamné sochy a čekala na autobus, co by ji odvezl do Ostravy.

Chtěla projet Českou republiku křížem krážem. Seděla na sedačce a docela se divila, že se tam dostala. Když se tam najednou objevil Lék s policejní hvězdou našitou na bundě a říká: „Hledám tady jednu židli. Neviděl ji tady někdo?“ Sundal si své černé brýle a díval se po autobuse. Nakonec řidič prozradil, kde sedí. Židle se třásla strachy a věděla, že je ve velké bryndě. Lék si nevinné židle všiml a pověděl jí: „No tak pojď, Pepíček už na tebe čeká.“ Židle byla nešťastná, ale věděla, že znovu uteče. „Tak už pojď, já tě tam odvezu,“ ještě řekl Lék. Židli nezbývalo nic jiného, než jít.