Procházím temnou místností a hledám východ. Východ, za kterým mě zahalí čerstvý vzduch a já budu volná. Když ucítím vůni kytiček, uvědomím si, že se mi to povedlo. Venku je větší tma než vevnitř a začíná pršet, déšť mi dodává odvahu a sílu, miluju krajinu v bouři.

Zanedlouho uslyším první hrom následovaný jasně fialovým bleskem. Lehnu si na trávu mezi květinky a koukám na bouřící nebe. Hromy burácí každou chvíli a já jen tiše pozoruju, co blesky malují na oblohu. Květy kytiček se začnou lámat pod tíhou vydatných kapek. To jen stromečky, které lemují kolem dokola tohle kouzelné místo, pevně stojí na svém místě.

A uprostřed jsem jen já. Já pozorující bouřící krajinu i všechny její divy, které tolik miluju. Obláčky na oblohu malují nádherné obrazce, jednou vidím nádherný palác, ale po chvíli se obrazec přemění na divoké zvíře. Pak si pro mě obloha připraví překvapení a ukáže mi svou něžnou tvář.

Bohužel to přírodě nemůžu nijak vrátit, jsem jen nevinná pozorovatelka vynikajícího představení. Užívám si každou sekundu, kdy po mém obličeji stékají dešťové kapičky. Blesky mi nádherně zpívají a já se přidávám k nim, společně s přírodou vytvářím bouřlivou atmosféru.

Netrvá to dlouho a uvidím první diváky, kteří objevili toto kouzelné místo a nyní pozorují naše představení. Vezmu jednoho chlapečka za ruku a vtáhnu ho dovnitř dění, kde s ním tancuju. Oblíbí si tuto atmosféru stejně jako já.

Je okouzlující, co nám příroda může nabídnout. Příroda všem bytostem předvádí neuvěřitelná kouzla, člověk by nevěřil, že se to skutečně děje. Přeju si jen, aby tato chvilka byla nekonečná.