Byla jednou jedna vesnička, která se jmenovala Pístojany. V ní bydlela maminka, která měla dvě děti. Jmenovaly se Zuzanka a Tomášek. Bylo zrovna jaro, když maminka poslala děti natrhat jahody na koláč. Zuzanka a Tomášek tedy vyběhli na kopec a tam uviděli hromadu jahod. A tak začali sbírat.

Zuzanka najednou dostala žízeň! Řekla to Tomáškovi a ten se rozhlédl do stran a řekl: „Hele, Zuzanko, támhle je studánka! Napij se!“ Zuzanka se tedy napila. Úplně se jí vyprázdnila paměť. „Jé, dobrý den!“ řekla Zuzanka. „Zuzy? Zuzy? Zuzy, co se ti stalo? Počkej na mě! Ještě musíme dosbírat jahody!“

Tomášek se ohlédl dozadu a tam kohosi uviděl. Zvolal na něj: „Hej, ty tam, nevíš, co se stalo? Hej, počkej na mě!“ Tomášek chtěl vědět, kdo před ním utíká, a tak se rozběhl za ním. Doběhl ho a uviděl, že je to skřítek. „Proč přede mnou utíkáš?“ zeptal se ho Tom. „Já… hmm… nevím.“ „Nevíš, co se stalo mé sestřičce?“ „No… já ti to nemůžu prozradit.“ „Proč mi to nemůžeš prozradit?“ zeptal se Tomášek a chytl ho pod rameny. „Dobře, řeknu ti to, ale pusť mě!“ Tomášek ho tedy pustil a skřítek mu to řekl: „No, víš, tvoje sestra se napila takové čarovné vody, která způsobí, že když se z ní někdo napije, tak si nic nepamatuje.“ „No, ale co mám dělat, abych ji zachránil?“ „Já tě zavedu za královnou lesa, ta ti řekne, co dál.“ A tak šli za královnou lesa.

„Kdy už tam budeme?“ řekl Tomík, „já nic nevidím.“ Skřítek se dotkl nějakého stromu a řekl zaklínadlo. Náhle se strom otevřel a v něm byl nádherný zámek, který měl všude květiny a stromy. „Pojď sem, Tomíku, už jsme skoro u královny.“ A najednou se otevřely dveře. „Dobrý den!“ řekl Tomík a uklonil se, „mohla byste zjistit, co se stalo s mojí sestrou? Víte, ona se napila čarovné vody a já nevím, co mám dělat.“ Královna mu odpověděla: „Dobře, pomohu ti, ale bude to těžké. Nebuď hrrr a radši se jdi pořádně vyspat. Víly ti ukáží tvou komnatu.“

Víly mu tedy ukázaly jeho komnatu a Tomík, jak uviděl postel, rychle si na ni lehl a rázem usnul. Jak se probudil, podíval se na hodiny visící na zdi a zeptal se sám sebe: „To už je poledne?" Rychle běžel za královnou, aby se zeptal, co má dělat. Jak doběhl, zeptal se královny: „Co mám dělat, abych Zuzanku zachránil?“ Královna mu odpověděla: „Půjdeš na dalekou výpravu plnou zapeklitých úkolů, a abys na to nebyl úplně sám, dám ti pár malých pomocníčků.“ Zapískala na prsty a když přiletěly 4 víly, dala je Tomíkovi s rohem od jednorožce a se slovy: „Ještě ti dávám kouzelný roh, který má moc uzdravovat. Ale pozor – je jenom na tři použití. Jestli chceš sestřičku uzdravit, musíš pro ni jedno kouzlo nechat. „Tak dobře, ale kam mám jít?“ dodal ještě Tomík. „Na to si musíš přijít sám…“ zněla královnina odpověď, „už běž! Čeká tě dlouhá cesta. Ahoj.“ „Na shledanou, výsosti.“ A tak šel.

Šel den, dva, týden, měsíc, … a pořád nic. Až jednou, když byla noc, něco se stalo! Začalo to jako vždycky: Někam si lehl a usnul. Dnes se mu ale zdál zvláštní sen: Viděl Zuzanku, jak je zavřená ve věži a smutná. A náhle se probudil. Uviděl vedle sebe papír, na němž stálo:

Tomík tedy vyšel na kopec a našel tam chaloupku, jak mu sestra napsala. Řekl zaklínadlo a škaredá chaloupka se přeměnila na krásný zámek. Hned jak vstoupil, ocitl se v první komnatě. Vše se nejdříve zdálo normální, ale najednou se tam objevil plamen. Tomík a víly si řekli, že ho obejdou, ale ten plamen se rozprostřel jako schválně kolem nich a oni nemohli projít. Ale víly na to přišly: Vzaly ho za ruce a přeletěly s ním oheň. Ale ouha! Ve druhé komnatě byla propast. Víly to přeletěly, ale co Tomík? Víly již neměly sílu ho přenést, dostaly ale nápad, že přivážou lano na dvě lampy, které tam byly. Z posledních sil vyzvedly Tomíka k lanu a Tomík ručkoval tak do půlky, ale pak už mu síly nestačily a spadl. Naštěstí na poslední chvíli víly spustily lano dolů a on vyšplhal nahoru. Čekala je už jenom poslední komnata. Otevřeli dveře a uviděli hady. Víly je přeletěly, ale co Tomík? Přeběhl to po špičkách, ale bohužel ho jeden had kousl. Ještě že měl kouzelný roh, který mu ránu zahojil.

Otevřeli poslední dveře a tam byl trůn, na kterém seděl čaroděj. Tomík dělal, že si nic nepamatuje, a tak mu čaroděj půjčil náhrdelník. Tomík ho hodil do ohně. Čaroděj zmizel a Zuzanka vešla do hlavní síně. Spolu se rozhodli pro návrat, a tak běželi ve dne, v noci, až dorazili do Království víl.

Tam se dozvěděli, že jejich maminka je nemocná a že si pro ni mohou nechat jednorožčí roh. Pelášili domů jako rozumu zbavení. Jakmile přiběhli domů, bez přivítání se dotkli maminky rohem. V tu chvíli maminka vyskočila z postele a objímala děti, které vyprávěly, co zažily.

Konec.