Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Královská lilie - 33. kapitola

    vydáno  •  Knihy · Rafaelova škola - prima
    Z jedné cibulky jediná lodyha nese bělostnou vonnou korunu jako vzácná královna. Paní Fialková poslala Marinu zalít květiny po vile a sama zůstala v kuchyni. Zastavila se před lednicí a s rukou na dveřích se zamyslela: Proč se tohle muselo stát mé rodině? Mému synovi a mé vnučce... Když si Petr Fany přivedl, byla to taková milá studentka. Byla moc krásná, myslela jsem, že mu ji někdo přebere...

    Lilie bělokorá - Lilie má velký bílý květ s výrazným aroma., © Profimedia.cz

    Marina dorazila s konvičkou k fíkusu, ale v myšlenkách stále bloudila Rafaelovou školou. Arthos mi taky lhal! uvědomila si Tam u té brány, jak jsem se ho ptala, jestli by mi neudělal horoskop maminky. On řekl, že musím mít přesné datum a místo jejího narození. I hodinu a minutu. A on přitom věděl, že je to Aine...
    Marina zase popotáhla a vtom si všimla, jak aura fíkusu zavířila. "No jo, vždyť já tě přelila," špitla rostlině a loudala se do koupelny pro hadr.
    Za chvíli lezla po kolenou kolem velkého květináče, vytírala podlahu a utírala si nos. Ani Arthosovi se nedá věřit.

    Puk přijel včas, dokonce ještě před druhou hodinou. Zastavil, zahoukal a pak začal Marinu prozvánět mobilem. A to všechno proto, že se mu nechtělo vystoupit z auta do chladného února.
    Marina se obouvala a babička nad ní stála v hale.
    "Děvče, dělej, ať na tebe maminka nemusí čekat."
    "Babi, já nechci..."
    "Nechceš, ale musíš. Vždyť ty musíš přijít na tu kletbu. Pozoruj všechno, co se kolem tvé maminky bude dít. Třeba na něco přijdeš... A tady - vezmi s sebou tyhle buchty, jsou s mákem, tvarohem i povidly, tvoje maminka je měla tak ráda..." říkala babička a Marina jen sklopila hlavu a krabici s čerstvým pečivem vzala do rukou.

    Buchty s mákem

    "Tak filmová hvězdo, máš si sednout dozadu, prý je to tam statisticky nejbezpečnější," přivítal ji Puk, "připoutej se, poletíme. Maminka na tebe netrpělivě čeká... Co to tady voní?"
    Marina otevřela krabici a Puk vyvalil oči. A když naráz ukousl půl buchty, která se mu rozplývala na jazyku, vychutnával si ji a stýskal si: "Proč já nemám žádnou babičku?"
    "Tak můžete mít tu moji se mnou napůl..."
    "Jaký můžete? Ty mi vykáš? Vždyť jsem tvůj brácha! Když budeme o samotě - tak tykat, prosím. A můžu si vzít ještě jednu?" zaprosil žebravě.
    Marina kývla a musela se smát.

    Když se rozjeli, Puk vyprávěl: "Ráno jsem zašel za našimi velectěnými sestrami Marenou, Rusalkou a Meluzínou. Kvůli té kletbě, víš. Myslel jsem, že z nich třeba něco vytáhnu. Jenže Rusalka se hned rozbrečela a nakonec dostala takový záchvat pláče, že jsem musel shánět profesorku Fontánovou. Tak pak jsem od brečící Rusalky šel k Meluzíně. Už jsem u ní dlouhou nebyl a úplně jsem zapomněl, jak je její hrad fakt veliký a strašidelný. No a dopadlo to tak, že jakmile jsem pronesl slovo kletba, Meluzína se metamorfovala v obřího hada, a odlezla pryč. Ani mi neřekla ahoj..."
    Marina mlčela a postupně jí vyjíždělo obočí výše a výše.
    "Nakonec jsem se vydal k Mareně. Tu už jsi viděla. S tou není radno žertovat. Když jsem se na kletbu zeptal, začala soptit a ječet jako bosorka, že už má celé kletby plné zuby, že jí, Rusalce i Meluzíně kletba zničila život, že ony nevinné všechno odskákaly. A ona prý úplně nejvíc."
    "A proč ona nejvíc?" zeptala se tiše Marina.
    "Hm," zamyslel se Puk v zatáčce, "to já nevím. Když všechny tři sestry porovnám, všechny měly smůlu v lásce, všechny tři zůstávají na svých sídlech a vůbec mezi lidi nechodí... Akorát... Mareně jako jediné z nás umřel otec, když byla malinká. On byl mudrc v Atlantidě, hrdina. Maminka mi kdysi vyprávěla, jak žili v Atlantidě v lesích v krásném sídle. Jenže došlo ke světové válce, maminka s malou Marenou z Atlantidy prchla a Marenin otec tam zůstal, aby pomáhal Atlantidu zachránit, ale nakonec ho to spláchlo i s celým kontinentem. Marenu pak vychovávala Flóra."
    Zase o pár milimetrů Marině obočí povylezlo a Puk náhle vykřikl: "Marenin otec byl jediný maminčin manžel, s kterým žila až skoro do jeho smrti. Od ostatních utekla. Řekl bych, že to, co mě teď napadlo, je velmi důležité... "
    Vtom se ozval Pukův mobil.
    "No, mami?"
    "Puku, jak rychle jedete? Jeď s Marinkou opatrně," zazněl Ainin hlas na celý vnitřek auta a Marina stiskla čelisti.
    "Ale mami," zabručel Puk, "máme kolem sebe světlo archanděla Michaela, ten nás ochrání. A navíc u školy budeme coby dup."
    Marina zvědavě koukla na sklo: opravdu se kolem auta rozprostírala zářivě bílá aura.
    "Přesto, Puku, zpomal," přikazovala v telefonu Aine. "Jeden nikdy neví..."
    "Jeden možná ne, ale my jsme v autě dva," prohlásil Puk.

    Paní Fialková obsloužila v obchodě zákaznici, a když se za ní zavřely dveře, vzpomněla si na zimní den před osmnácti lety, kdy do dveří vstoupil Petr a s ním mladinká Fany. Oba byli studenti prvního ročníku. A Fany, která vypadala jako panenka, jako víla... zarazila se paní Fialková. Tenkrát by mě to nenapadlo... Jak se krásně chovala ke květinám ve vile, zdálo se mi, že jí pod rukama vše ožívá a rozkvétá. Když tady s Petrem pak žila, vždy jsem v noci slyšela ze sadu a ze zahrady zpěv. Ale všichni se mi jen smáli, a přitom to musely být víly, které za Františkou přicházely... Chudák moje malá Marinka, vzdychla si paní Fialková.

    Aine na ně čekala před bránou školy zachumlaná v zelený kašmírový plášť, v kterém se třpytily zlaté nitky.
    Ať si sedne vedle Puka, ať si sedne vedle Puka, prosila v duchu Marina. Ale Aine si otevřela zadní dveře.
    "Tak, moje vílenko," vzala dceru za ruku. "Domluvila jsem se s babičkou, že ti pojedeme nakoupit boty na jaro. Budete pak tvrdit, že jsi je kupovala s ní. A ty jeď opatrně," přikázala synovi.
    "Rozkaz, přece naši žabičku nevyklopím," prohlásil Puk.
    Aine se podívala pod nohy: u Puka je možné všechno...
    "Myslím Marinu, špulí pusu jako ropuší mládě."
    "Marinko, pohladila Aine dceru po tváři, "já vím, že bys mě raději neviděla. Nemůžu se ospravedlnit. Když prozradím, jak naše životy změnila ta kletba, tak vám nekonečně ublížím... Snad mě jednou budeš mít aspoň trochu ráda, a jestli mi nechceš říkat mami, říkej mi Aine."

    Podzimní boty a doplňky

    Tak tohle Marina ještě nezažila.
    Vešli do obrovského obuvnictví a prodavačka, když spatřila Ainin luxusní kabát, je hned běžela obsloužit.
    "Chtěla bych pro dceru boty na jaro," vysvětlila Aine a prodavačka zjistila Marinino číslo a za chvilku jim snesla snad dvacet krabic.
    Marina se obouvala a zouvala, procházela se v nízkých střevících, v botkách na podpatku, i sportovní obuv nechala Aine přinést. Marina pochodující a pózující před zrcadlem si připadala jako modelka. Pokud si tedy odmyslela ty staré džíny a svetr od babičky.
    Nakonec koupili boty troje, prodavačka je i s krabicemi vložila do firemních tašek a Puk měl co nosit po Praze.

    "Co budem kupovat tady?" zajímal se Puk ověšený taškami na schodu do butiku.
    "Džíny, trika a nějaký kabátek na jaro."
    Marina si opět hrála na modelku, všechna ta móda jí vlila krev do žil a Puk, který celou dobu stál bokem, aby nepřekážel, poznamenal: "Na hadříky se nachytá každá holka. Teď už, Marino, koukáš kysele jen jako rosnička."

    Paní Fialková stále vzpomínala na vnučku, jak se asi cítí, když je se svou maminkou. Přála si, aby se už vrátila.
    Je to horší, než když byla Fany nezvěstná, napadlo ji. Jak se Marina naučí vnímat Fany jako maminku, když jí nevěří?
    Jaká strašná kletba ji mohla odvést od jejích dětí i manželů? Kdo Fany proklel?
    "Zatracený vílí svět," vyhrkly paní Fialkové slzy do očí.

    Florbal, ilustrační foto

    Puk je dovezl do Rafaelovy školy, kam Aine svolala na večer celu primu, aby probrali taktiku pro televizní soutěž.
    Vystoupili před zámkem a Marina se vydala dovnitř, do kanceláře školní redakce.
    Za druhým rohem se srazila s Vildou a Buližníkem.
    "Kam jdete?" divila se.
    Oba zamávali hokejkami na flórbal: "Ále, jdem do školní redakce půjčit si foťák, abychom stihli nabít baterky a mohli to natáčení fotit."
    "Tam jdu taky," na to Marina.
    "Tak pojď s námi," navrhl Vilda.
    A když se Marina mračila dotčením, že ten nápad neměla jediná, Buližník vážně pohlédl na Vildu a pravil: "Taky my můžeme jít s ní."

    V redakci se svítilo a pracovalo. Jak vstoupili, uvítala je Sandra: "Víte o tom, že jedu v pátek s vámi, abych vás mohla povzbuzovat? A už jsem sehnala další lidi, co si udělají v pátek výlet do Prahy. Budete si připadat jako národní tým, jak hlasitě vám budem fandit."
    Marina by měla Sandru ráda, kdyby nechodila s Martinem. Takhle k ní chovala rozporuplné pocity.
    "Paráda," jásal nad Sandřinými slovy Vilda a vtom se od počítače zvedl Martin.
    Marina celá v novém, na nízkých podpatcích, dokonce i jarní krásně projmutý kabátek si navzdory chladu už nechala, cítila, jak se jí rozklepala kolena. Ztratila hlas. Kdyby na ni teď Martin promluvil, nevyloudila by ani hlásku.
    "Jak jste dokázali se dostat do té soutěže?" nechápal Martin. "Já tam už třetí rok naši třídu přihlašoval a nic."
    Marina polkla a Vilda pohotově pravil: "To víš, od Vánoc neděláme celá třída nic jiného, než že si to účinkování v televizi zhmotňujeme. A tady Marina je ve zhmotňování lepší než naše třídní. Marina si zhmotní maminku a do dveří vstoupí profesorka Aine. To je, jako když si zhmotníš třeba babičku, a vstoupí profesorka Lejdyna."
    Sandra vyprskla, smála se nejen Vildově přirovnání, ale také Martinovu obličeji. Jako v zrcadle v něm mohli všichni číst, že Vilda svou pohotovostí brnká Martinovi pěkně na nervy.
    A Marina mlčela a divila se, že přestože je krásně oblečená, Martin si jí nevšímá.
    Jako kdybych byla vzduch! neznatelně si vzdychla.

    V tu samou chvíli seděl astrolog Arthos nad horoskopem Aininy nejmladší dcery a snažil se vyčíst něco více. Něco o kletbě...
    Však nic více než to, co viděl před svým prvním setkáním s Marinou u svatyně Alby, hvězdy neprozradily.
    Arthos si podepřel čelo.
    Celý její osud je v rukou lásky. Jenže - kdo je ta Marinina láska, která tak silně ovládne její život? Kdo je ten, jehož bude milovat? Týká se ho ta kletba? Není nakonec Marinina láska tou kletbou? ptal se Arthos a jeho tvář se podobala skále.

    Autor:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (0)

    O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!