Toulavý král

Jsi dál, než se mi zdáš,
ale blíž, než být máš.
Jsi tulák a ztracený král,
kterého by se i čert bál.

Vezmi si korunu z papíru,
korunu stvořenou ti na míru,
nech se vést svým světlem,
projdi jak král světem.

Oči smaragdů podobné dračím,
vlasy barvy uhlí, křídel ptačím.
Jizvy pokrývající tvé tělo,
neřeklo slovo, když se chvělo.

Divočina se v tobě pere,
každé zvíře za světlem se dere,
jen nech ho jít, pusť ho ven,
nechť naplní se tvůj sen.

Kytaru hladíš po jejích strunách,
jako by jsi četl v dávných runách.
Jsi jako mág z dob dávných,
tvá duše složená z tónů vábných.

Máš dva životy, dva světy,
tam rostou pomněnek květy.
V nich svou bolest vždy skrýváš,
a přesto žiješ, když zpíváš.

Byla krátká, ale byla naše

Ta prázdná díra v mé duši,
kterou zanechal jsi po sobě,
jakoby prostřelená kuší,
po té krátké společné době.

Kdy jsme se smáli spolu,
drželi se za ruce v ulicích,
běželi z kopce dolů,
když provázel nás první zimní sníh.

Jiskru, kterou jsi mému životu dal,
nahradil cigaret dým,
náš osud společný sekerou jsi sťal,
nyní podzim náš se stal jím.

Naše nit červená pojící nás
pod váhou slz se přetrhla,
s vidinou, že život půjde snáz,
se váza citů převrhla.

Tvá ruka jako kus ledu,
ale z tvého srdce sršel žár,
tvůj hlas jako lžíce medu,
padala hvězda, co sis přál?

S mými city jen sis hrál,
rozbil je na kusů tisíc,
snad se teď cítíš jako král,
když večer sleduješ měsíc.