Byl mrazivý den v lednu. Maminka mi právě oznámila, že jsou poslední 2 volná místa na ozdravný pobyt. Celá natěšená jsem okamžitě přijala, ale nevěděla jsem, jaké si v blízké budoucnosti prožiju peklo.

Mezitím uběhl zhruba půlrok a nastal den, kdy začal pobyt. Jak mě mamka vezla, cítila jsem v břichu zvláštní předtuchu, že to nebude dobré. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jak jsme dorazili, okamžitě jsem běžela na hřiště za ostatními „kamarády“, kteří dorazili dřív a zahráli jsme si vybíjenou. Den poté jsem potkala Natku. Byly jsme úplně stejné: nikam nespěchala, bylo jí tak 10–12 let, a vůbec, prostě jsme si padly do oka.

Hned mě pozvala na návštěvu do jejího pokoje. Ten nebyl otřískaný jako ten náš a byl modernější. Začala jsem jí závidět. V pokoji seděla další holka, Saša se jmenovala. Jak jsem ji potkala, okamžitě jsem zapomněla na Natku a kamarádila jsem se víc se Sašou.

Ale nastaly krušné časy. Zjistilo se, že jeden kluk má údajně Covid-19. Já jsem asi týden na to dostala mohutnou rýmu. V karanténě mě to moc nebavilo. Televize na pokoji měla rozbitý ovladač a místo knížek tam byla jenom dětská leporela, rovněž rozbitá. Mou jedinou útěchou bylo obyčejné tamagotchi. Naštěstí mě asi po týdnu propustili a já si mohla zase užívat.

Saša mi oznámila, že koupila svému mladšímu, asi 5letému postiženému bráchovi pružinku, tak jestli si nechci zahrát. Já přijala. Ale venku mi Saša pružinku omotala kolem krku a já se ji snažila sundat. Po chvíli mi ji sundala Saša sama. Ale ne! Saša pružinku sundala špatně a zamotala se! Začala bulet a já se jí snažila pomoci. Ona mou pomoc odmítla. Zvedla se a utíkala pryč za zdravotními sestřičkami, které nás měly na starost. Celé to na mě svedla. Naštěstí mi sestřičky daly možnost říct mou verzi a té mojí uvěřily. Bylo to asi proto, že já jsem nelhala.

Jenže Saša měla staršího, asi 14–15letého bráchu Kubu. Když jsem jednou šla po chodbě, Kuba mě chytil na límec a začal na mě řvát sprosté věci a ať mu dám těch 40 korun za pružinu a já mu odporovala. Ale on si po chvilce přivolal další, podobně staré kluky, a začali mi vyhrožovat. Měla jsem štěstí, že to jedna sestřička všechno viděla, na kluky vrhla nevraživý pohled a seřvala je.

Saša mezi tím spolčila drtivou většinu holek proti mně. Den na to mě začala vydírat a (stejně jako její brácha) mi začala nadávat. Už zbýval jen týden do konce ozdravného pobytu a já byla ráda, že sestřičky konečně zakázaly Saše a její rodině jít do mého pokoje.

Pak už to docela rychle uběhlo a všichni začali balit věci. Já jsem si přitom dala jedno předsevzetí: Už nikdy nepůjdu do tohohle pekla.

Chci poděkovat mojí malé sestře, kamarádkám a zdravotním sestřičkám, že se nepřidaly k Saše. Jsem jim moc vděčná. Díky za to, že mi byly celou dobu oporou.