Píše se rok 1618. Evropa stojí na pokraji jednoho z nejničivějších konfliktů své historie. Náboženství, mocenské ambice a politické intriky – to vše rozdmýchalo válku, která se táhla celých 30 let a změnila osud celého kontinentu.

22. května 1618 v paláci Smiřických se i přes zákaz tajně setkávají vůdci tzv. Stavovské opozice. Už mají dost útlaku ze strany Habsburské monarchie. Všude přítomná cenzura a pošlapávání Rudolfova majestátu, který protestantům zaručoval náboženskou svobodu, vede české evangelíky do varu. Vrcholem bylo uzavření dvou evangelických kostelů v Broumově. Matyáš se až příliš horlivě snaží upevnit zpět pozici katolické církve. Musí se tomuto útlaku postavit. Horlivá diskuze eskaluje nakonec v činy. Pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna a Václava Budovce z Budova vyráží směr Ludvíkův palác, kde sídlí tehdejší místodržící. Dost nevybíravě vpadnou dovnitř. Zatýkají dva ze čtyř místodržících Viléma Slavatovi z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitova z Martinic a zahajují proti nim improvizovaný soudní proces.

Rozsudek je jednoznačný a rychlý – smrt. Vyděšení odsouzenci jsou dovlečeni k oknu ve druhém patře. Jako první byl z okna vyhozen Martinic. Podle tradovaného příběhu během pádu zvolal: „Jesu, Maria, smiluj se nade mnou!“ Jeden ze stavů prý ironicky poznamenal: „Uvidíme, jestli mu ta jeho Marie pomůže.“ Když pak nahlédl do příkopu a zjistil, že Martinic přežil, překvapeně vykřikl: „Pro všechny svaté! Ona mu opravdu pomohla!“ Následně byl vyhozen Slavata, který si při dopadu vážně poranil hlavu o římsu, a nakonec letěl i sekretář Fabricius.

Všichni tři však svůj pád přežili a jako každý dobrý člověk běželi žalovat. Zpráva se dostane až k Ferdinandovi II., římskému císaři. Ten běsní. Co si to ti Češi dovolují? Navíc si drze volí vlastního krále Fridricha Falckého! To už je moc! Na Prahu se vydávají císařská vojska. Po drobných bitvách se vojska českých stavů a tzv. Katolické ligy střetávají na Bílé hoře.

8. listopadu 1620 nedaleko městských hradeb dojde k něčemu, co by se s trochou nadsázky dalo pojmenovat menší šarvátkou. Tato šarvátka však brzy změní celou Evropu a její další vývoj.

Stavovská armáda měla výhodnější pozici na vyvýšenině, chráněnou hlubokými příkopy, a byla v lepším fyzickém stavu než vojsko císařsko-ligistické. Blízkost Prahy se však ukázala jako nevýhoda – mnoho důstojníků nebylo přítomno a vojáci byli nespokojení kvůli opožděným výplatám. Na druhé straně byli i císařští vyčerpáni předchozími střety a náročným pochodem.

Stavovské vojsko se řídilo nizozemskou taktikou, která zajišťovala vyšší pohyblivost, zatímco císařští vsadili na španělský styl boje s hlubokými formacemi. I když se nizozemská strategie v jiných bitvách osvědčila, zde nebyla ideální. K bitvě původně nemuselo dojít, ale bavorský vévoda Maxmilián, lídr katolické Ligy, trval na rozhodném útoku. Hrabě Buquoy proto schválil „velkou šarvátku“, která měla prověřit sílu nepřítele.

Útok byl veden na levé křídlo stavovského vojska, kde se bránily elitní jednotky pod velením Jindřicha Matyáše Thurna. Ty se však brzy rozutekly, což vyvolalo chaos. Přesto se podařilo Kristiánu mladšímu z Anhaltu s jízdou narušit císařské linie, ale jeho útok byl krátkodobý. Brzy jej přemohli početnější ligističtí jezdci. V rozhodující fázi bitvy pak do zad stavovských vojsk vpadla polská kozácká jízda, což vedlo k úplnému zhroucení obrany.

Bitva byla v podstatě rozhodnuta. Pouze několik oddílů na pravém křídle zůstalo na místě, ale jen proto, že neměly kam utéct. Legenda o hrdinném odporu Moravanů je spíše mýtem, jelikož šlo o žoldnéře z celé Evropy, kteří neměli možnost ústupu. Celkové ztráty stavovských činily 1500–1800 padlých, stovky raněných a 700 zajatých. Císařsko-ligistická armáda ztratila asi 1000 mužů.

Rychlá porážka šokovala obě strany. Císařští ji přisuzovali vyšší moci, zatímco protestanti hledali viníka, kterým se stala uherská jízda obviněná ze zrady. Stavovská armáda se však rozpadla hlavně kvůli vlastní slabosti. Zimní král Fridrich Falcký uprchl z Prahy i z Čech, město se bez boje vzdalo a povstání skončilo. Někteří stavovští předáci se pokusili pokračovat ve vzdoru ve Slezsku, ale jejich politická kariéra tím prakticky skončila. Fridrich brzy přišel i o své falcké panství. A čeští stavové? Ty nečekalo nic hezkého.

21. června 1621 Jáchym Ondřej Šlik hledí k děsivému dřevěnému podiu rozloženým na východní straně staroměstské radnice. Na jeho vrcholu už čeká nejslavnější český kat jménem Mydlář. Už jen pár krůčků…

Soudní proces s českými stavy začal 20. února 1621 a do jeho čela se postavil místodržící Lichtenštejn. Sestavit tribunál se ale ukázalo jako obtížné. Defenestrovaní místodržící Slavata a Martinic, kteří v té době pobývali v exilu, byli osloveni jako první oběti povstání, aby zasedli v tribunálu. Oba ale nabídku odmítli. Stejně tak učinila i řada dalších.

Situace v Čechách byla stále nejistá a mnoho šlechticů nechtělo riskovat účastí v tak ožehavém procesu, jehož výsledek byl navíc předem známý. Proto se členy tribunálu stali i lidé, kteří v Čechách nežili, což porušovalo zemský zákon. Císař však neměl jinou možnost a výsledek procesu byl předem naplánován. Císařská rada nařídila, aby proces proběhl rychle a bez možnosti obhajoby. K usvědčení z viny stačil pouhý výrok soudu, že „vina je všem obecně známa“.

Výslechy probíhaly individuálně a každý ze zatčených musel odpovědět na 236 otázek v němčině a češtině. Dvorská rada měla zájem na důkladném a objektivním průběhu výslechů, aby získala informace o zákulisí nepřátel. I když bylo povstání potlačeno, císařský dvůr měl stále mnoho nepřátel.

Dochovalo se šest protokolů z výslechů. Většina vyslýchaných odpovídala stručně ano nebo ne. Z protokolů a výpovědí některých zúčastněných vyplývá, že se vyslýchaní chovali různě. Například Pavel z Říčan a Václav Pětipeský se hájili a snažili se dokázat svou nevinu. Díky tomu se nakonec vyhnuli popravě.

Václav z Michalovic a Kašpar Kaplíř, kterému bylo v době procesu 86 let, se rozhodli během výslechů mlčet. Kaplíř se vymlouval na svůj věk a tvrdil, že si nepamatuje události let 1618 až 1619. Václav z Michalovic přiznal pouze to, co už vyšetřovatelé věděli z jiných zdrojů. V nejhorším případě odkazoval na ty, kteří byli v bezpečí za hranicemi. Jáchym Ondřej Šlik se naopak nesnažil skrývat a ochotně udal nejen emigranty, ale i své spoluvězně, aby si zachránil vlastní kůži. Z jeho výpovědi se dochovalo, že svaloval vinu na svého bývalého politického rivala Budovce z Budova a prosil císaře o milost.

Jindřich Otta z Losu, kterému bylo osmdesát let, se choval během výslechů s ironií a vzdorem. Otevřeně a bez zábran obhajoval své činy i činy stavů. „Když se ho například ptali, proč dal z královské pokladnice rozprodat stříbro a drahokamy, odpověděl s naprostou jistotou, že veškeré ty skvosty byly nakoupeny z peněz zemských, proto mohly být také použity v nejvyšší nouzi na obranu země,“ uvádí historik Josef Petráň ve své knize Staroměstská exekuce.

Podle Otty z Losu jednalo direktorium na obranu privilegií království a nešlo o vzpouru proti císaři, ale o bránění starých práv. Otta tvrdil, že Ferdinand nebyl nikdy českým králem a on sám ho považoval za nejvhodnějšího kandidáta. Když ale stavové v roce 1619 zvolili Fridricha, podvolil se jejich rozhodnutí. Nyní, když Ferdinand zvítězil, ho Otta uznává za krále. Petráň dodává, že Ottova obhajoba byla důvtipná a propracovaná, ale přesto mu nepomohla.

Císař Ferdinand II. podepsal první rozsudky smrti již v květnu. Mezi odsouzenými byl i Martin Fruwein z Podolí, který měl být potrestán za své projevy proti císaři. Původně mu měl být vyříznut jazyk, ale Fruwein raději spáchal sebevraždu skokem z Bílé věže. Císař i tak nařídil vykonat ortel na jeho mrtvém těle.

16. června podepsal Ferdinand další rozsudky, z nichž některé odložil, a u 44 osob nařídil trest smrti. O dva dny později dorazily rozsudky do Prahy a následující den byli odsouzení předvedeni na Hrad. Nikdo z nich nevěděl, jaký trest je čeká, ale všichni se obávali nejhoršího.

Prvních 16 odsouzených dostalo trest smrti, ale vzápětí jim byl trest zmírněn na rok vězení. Pouze Mikuláš Diviš z Doubravína měl být navíc na dvě hodiny přibit jazykem k šibenici.

Zbylých 28 odsouzených doufalo ve stejný osud. Jáchym Ondřej Šlik, který se provinil proti císaři, měl být spolu s dalšími osobami rozčtvrcen zaživa. I v jeho případě ale následovalo čtení rozsudku: „Však podle jisté Jeho Císařské a Královské milosti prošlé milostivé resolucí ráčila jest Jeho Císařská a Královská milost jemu takového trestání umenšiti…“

Šlik v tu chvíli možná ještě doufal v milost. „...tak, že jemu napřed ruka pravá se utít, potom hlava stíti a tak jeho hlava i ruka na věž u mostu zjevně vystavena býti má,“ pokračoval nemilosrdný rozsudek. Šlik tak „pouze“ unikl čtvrcení zaživa. Stejný ortel uslyšelo i zbylých 27 odsouzených.

Ať už se odsouzenci chovali statečně nebo zbaběle během výslechů, svůj ortel smrti nesli s hrdostí. Jáchym Ondřej Šlik pronesl latinskou větu: „Levis est jactura sepulcri,“ což znamená „Není velká škoda, že nebudu mít hrob“. Rytíř Prokop Dvořecký z Olbramovic se zeptal: „Tedy si císař myslí, že mu moje hlava nějak prospěje?“ Jan Jesenský, kterého čekal nejtěžší trest, prohlásil: „Zacházíte s námi hanebně a krutě. Ale pamatujte, že se najdou lidé, kteří naše hlavy, vystavené na odiv, pohřbí.“

Když předseda tribunálu odjížděl z Hradu, obklopil ho dav manželek, dětí a dalších příbuzných odsouzených, kteří prosili o milost, ale marně. V pondělí 21. června se Praha stala svědkem krvavého konce stavovského povstání. Z předchozí soboty na neděli pracovalo 39 dělníků na stavbě popravčího pódia, které bylo 16 metrů široké, 16 metrů dlouhé a dosahovalo výšky 2,5 metru.

V pondělí kolem páté hodiny ráno se Prahou ozvala dělová rána. Brány města zůstaly uzavřeny a na Staroměstském náměstí se shromáždil dav. Městský sluha v černé kukle postavil na černým suknem potažené pódium kříž se čtyřmi svícemi. Členové soudního tribunálu usedli na svá místa a jako poslední dorazil císařský místodržící Karel z Lichtenštejna.

Odsouzenci vstupovali na pódium postupně podle svého postavení – nejprve tři páni, pak sedm rytířů a nakonec osmnáct měšťanů. Na svůj ortel čekali uvnitř radnice, odkud k nim doléhal hluk z náměstí. Poté prošli uličkou, kde jim jezuité nabízeli poslední pomazání, ale protestantští odsouzenci ho odmítli.

Nakonec stanuli tváří v tvář popravčímu, kterým byl známý český kat Jan Mydlář. Ten svou práci s pomocí čtyř mečů odvedl perfektně a za odměnu dostal 584 kop míšeňských grošů, za což si mohl v Praze pořídit slušný dům. Lichtenštejn, spokojen s jeho prací, mu o pět dní později vyplatil dokonce 634 kop. Mydlář, který byl sám utrakvistou a sdílel víru s některými popravenými, jim dovolil dokončit modlitby a pronést poslední slova.

Historik Petráň uvádí, že jak příznivci, tak odpůrci popravených se shodují v tom, že všichni odsouzenci se chovali před smrtí důstojně. I když někteří z nich v naději na záchranu prosili o milost a udávali své přátele, nyní byli smíření se svým osudem. Jako první vystoupil na popravčí pódium Jáchym Ondřej Šlik. „Jeho hlava se prý kutálela daleko nazad a proud krve vystříkl na kříž postavený na okraji pódia,“ popisuje Petráň na základě svědectví.

Šest pohřebníků v černých kápích následně zabalilo Šlikovo tělo do sukně a odneslo ho propadlištěm pod lešením. Poté bylo rozprostřeno další černé sukno a přiveden další odsouzený. Ticho proťaly vojenské polnice a rachot šesti bubnů. Po Šlikovi následoval Václav Budovec z Budova a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Harant cestou na popraviště nahlas vyjádřil obavy o věrnost své manželky a doufal, že i po jeho smrti zůstane silná ve víře. Jeho obavy se bohužel naplnily. Krátce po jeho smrti manželka konvertovala ke katolictví a provdala se za Heřmana Černína z Chudenic, horlivého katolíka a Harantova přítele, se kterým putoval do Jeruzaléma. Černín, jako hejtman Starého Města, sledoval popravu svého přítele zblízka z tribuny.

Po nich následovali členové rytířského stavu. První na řadě byl nejstarší z nich, osmdesátšestiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. „Můj bože, posilň mě, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl,“ pronesl, když pomalu a s námahou scházel ze schodů radnice. S vypětím sil došel až na pódium a pomalu poklekl. Kat Mydlář, který si zakládal na čisté práci bez zbytečného utrpení, nechtěl popravu starého muže provést, když viděl, jak je sešlý. „Urozený pane, kdyžs duši Pánu Kristu poručil, již i tu šedivou hlavu vesele Pánu Bohu obětuj a ji vzhůru k nebi pozdvihni,“ nabádal ho jeden z kněží. Kaplíř s námahou zvedl hlavu a pronesl: „Ve jméno Boží.“ Kat ho poté čistě sťal.

„Povězte císaři, že my nyní podstupujeme soud jeho nespravedlivý, ale on zakusí těžšího, však spravedlivého Božího soudu,“ zněla poslední slova dalšího v pořadí, rytíře Prokopa Dvořeckého z Olbramovic.

Po přestávce kat Jan Mydlář pokračoval v popravách. Valentin Kochan z Prachové byl sťat jako další v pořadí. Poté Mydlář vyměnil svůj meč, který už byl tupý. Následně byli popraveni Tobiáš Štefek z Koloděj, Kryštof starší Kober, Jan Šultys z Kutné Hory a Maxmilián Hošťálek ze Žatce.

Jan Jesenský, který se v očích císaře provinil obzvlášť, byl popraven velmi krutě. Nejprve mu kleštěmi vytáhli jazyk a vyřízli ho. Poté mu Mydlář sťal hlavu. Následovali další dva doktoři, Jiří Hauenschild a Leonard Rüppel. Kat jim nejprve uťal pravou ruku a pak jim usekl hlavu. Po této náročné práci si kat mohl na chvíli oddechnout, protože na řadu přišli tři měšťané, kteří měli být oběšeni.

Jan Kutnauer před svou smrtí pronesl: „Žádného jsem nezradil, žádného nezamordoval, žádného té smrti hodného účinku se nedopustil: ale že jsem vlasti a evanjelium Božímu věren byl, umírám. Bože odpusť nepřátelům, neboť nevědí, co činí.“ Poté byl svržen ze žebříku a uškrcen. Stejný osud potkal i jeho nevlastního otce Simeona Sušického ze Sonneštejna a Nathanaela Vodňanského.

Jako další byl sťat Václav Matěřovský z Jizbice, po něm následovali Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour z Votína, Jiří Řečický, Michal Wittman a Šimon Vokáč z Chýš.

Po deváté hodině bylo po všem. Obavy z nepokojů se nenaplnily. Stavovské povstání bylo dávno potlačeno a Pražané s hrůzou sledovali krvavé divadlo, které šokovalo celou Evropu. Popravy vzbouřenců byly sice běžné, ale ne v takovém rozsahu a s takovou krutostí.

Hlavy popravených, vystavené na Mostecké věži, připomínaly hrůzy spojené s Turky. Až po deseti letech se českým exulantům v čele s Jindřichem Matyášem Thurnem podařilo hlavy z věže sundat a pohřbít.

Seznam popravených

Tato poprava znamenala konec stavovského povstání a zároveň začátek rekatolizace a vlády Habsburků, která trvala následujících 300 let a vedla ke krvavé skvrně na stránkách dějepisu. Válka začíná…

30letá válka 2, © DALL·E 3

1. Válka česko-falcká (1618–1623)

Třicetiletá válka začala v Čechách a Rakousku povstáním proti Habsburkům. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se válka přesunula do Svaté říše římské (dnešního Německa).

V Německu proti sobě bojovaly státy z Protestantské unie (v čele s Fridrichem Falckým) a katolické státy z Katolické ligy (v čele s Maxmiliánem I. Bavorským). Většina Německa byla v pohotovosti kvůli napětí se Španělskem. Severní část Německa byla ovlivněna luterány a sousedními zeměmi, jako Dánsko-Norsko a Švédsko. Dánsko-Norsko mělo obavy z posílení katolíků, a švédský panovník Gustav II. Adolf chtěl ovládnout Evropu. Podobné ambice měl i Albrecht z Valdštejna.
S územním uspořádáním Evropy nebyla spokojena ani Francie, která se obávala rostoucí moci Habsburků. Proto se Francie zapojila do války – nejprve finančně a později i vojensky.

V Německu zvítězili katolíci. Španělský generál Spinola porazil generála Mansfelda a následovaly další porážky protestantů. V roce 1621 byla rozpuštěna Protestantská unie. Katolická liga dobyla významná města a obsadila Falc. Fridrich Falcký, generál Mansfeld a dánský král Kristián uprchli do Nizozemí. Kristián se pokusil bojovat proti císařské armádě, ale byl poražen. Katolíci obsadili další území a bavorský vévoda Maxmilián získal za své zásluhy Horní Falc a hodnost kurfiřta. Fridrich Falcký, zbavený práv a majetku, hledal spojence v Nizozemí, Dánsku-Norsku a Švédsku. Tím skončila první část války.

2. Válka dánská (1625–1629)

V letech 1623 až 1625 se v Evropě zdálo, že válka ustala. Nicméně už v lednu 1624 se začalo jednat o spojenectví proti Habsburkům. Výsledkem těchto jednání bylo založení Haagské koalice 9. prosince 1625, kterou tvořily Nizozemí, Anglie, Dánsko-Norsko a severní státy Svaté říše římské. Nizozemí bylo proti Habsburkům už od začátku války.

Anglický král Karel I. Stuart se na rozdíl od svého předchůdce rozhodl do války vstoupit. Dánský král Kristián IV. byl luterán a bál se rostoucí moci katolíků. Navíc měl v Německu osobní vazby, protože byl vévodou holštýnským, jeho žena pocházela z rodu braniborských vévodů a jeho syn byl biskupem v Brémách. Francie a Turecko koalici slíbily pomoc. Kristián IV. se stal vrchním velitelem vojsk Haagské koalice a vůdcem luteránského Dolního Saska. S pomocí koaličních států sestavil armádu o 20 000 žoldnéřích a 15 000 dobrovolnících.

Císař si jako hlavního velitele najal Albrechta z Valdštejna. Ten původně stál na straně protestantů, ale po neshodách s českými stavy přešel k císaři. Po bitvě na Bílé hoře se jeho majetek díky konfiskacím rozrostl a Valdštejn se stal jedním z nejbohatších šlechticů v Evropě. Díky svému bohatství mohl z vlastních zdrojů postavit silnou armádu (od 30 000 do 100 000 mužů). Za své služby dostal od císaře právo ponechat si válečnou kořist.

Kristián vstoupil do války, aniž by věděl, že jeho protivníkem je Valdštejn. Podařilo se mu dostat do Uher, kde chtěl pomoci sedmihradskému knížeti Gabrielu Bethlenovi, ale brzy byl donucen k ústupu. V bitvě u Lutteru (1626) bylo jeho vojsko poraženo generálem Tillym a Valdštejn porazil v bitvě u Dessavy (1626) generála Mansfelda. Situace pro protestanty vypadala špatně, protože ani Anglie, oslabená vnitřními spory, ani Francie, zmítaná občanskou válkou, nebyly připraveny do války vstoupit. Švédsko bojovalo s Polsko-litevskou unií.

Když v roce 1626 zemřel Mansfeld, Valdštejn měl volnou cestu na sever. Podrobil si Meklenbursko, Pomořansko a Jutský poloostrov. Nedokázal však dobýt hlavní město Dánska, Kodaň, protože neměl námořní flotilu. Valdštejn uvažoval o propojení Severního a Baltského moře příkopem, ale to se ukázalo jako nemožné. Pokusil se proto dobýt jedno z přístavních měst, ale nakonec i od toho upustil. Valdštejn však přinutil Kristiána podepsat v roce 1629 mír, ve kterém se Kristián zavázal, že nebude podporovat severoněmecké protestantské státy, a za to mu byla ponechána vláda nad Dánskem.

V roce 1629 císař Ferdinand na nátlak Katolické ligy zrušil sekularizaci církevního majetku provedenou protestanty.

3. Válka švédská (1630–1635)

Valdštejn upozornil císaře Ferdinanda II. na rizika spojená s vydáním restitučního ediktu. Obával se, že by to mohlo vést ke spojení protestantských knížat se švédským králem Gustavem II. Adolfem. Jeho varování však nebylo bráno v potaz a jeho političtí nepřátelé u císaře naopak dosáhli jeho odvolání z čela císařské armády. Stalo se tak na kurfiřtském sněmu v roce 1630.

V témže roce se skutečně Gustav II. Adolf postavil na stranu protestantů a s armádou o síle 13 000 mužů se vylodil na ostrově Usedom. Švédská armáda byla dobře vycvičená a Gustav II. Adolf získal finanční pomoc od Francie a Nizozemských provincií, což mu umožnilo navýšit armádu až na 36 000 mužů.

V roce 1631 byla sice mezi Bavorskem, Francií a Švédskem sepsána tajná fontainebleuská smlouva, ale ta byla vzápětí znehodnocena útokem švédského krále na Bavorsko. Nejvýraznějším spojencem protestantů v Německu se stalo Sasko. Když císařský generál Tilly zaútočil na Magdeburg, došlo k jednomu z největších masakrů třicetileté války. Saský kurfiřt Jan Jiří se proto spojil s Gustavem II. Adolfem a jejich spojená armáda v bitvě u Breitenfeldu porazila císařskou armádu. Po této porážce císař povolal Valdštejna zpět do svých služeb.

Po vítězstvích švédské a saské armády vtrhla tato vojska do Bavorska a do Prahy, kde začala rabovat. Spolu s nimi se do vlasti vraceli i někteří čeští exulanti, kteří se začali domáhat svých majetků zabavených po bitvě na Bílé hoře. Valdštejn, který se nabídl císaři s pomocí, byl znovu jmenován vrchním velitelem. V dubnu 1632 vytáhl s novou armádou do západních Čech, aby odřízl Gustava II. Adolfa od zásobování. Ten mezitím porazil Maxmiliána a pokračoval na Mnichov, který jeho vojáci vyplenili. Maxmilián musel Bavorsko opustit.

Valdštejn začal jednat se saským polním maršálem Janem Jiřím z Arnimu, kterému slíbil zrušení restitučního ediktu a náboženskou toleranci v Říši. Arnim však jeho nabídku odmítl a Valdštejn vtrhl do Čech a obsadil Prahu. Čeští stavové společně se saskou armádou museli Čechy opustit a došlo k dalším konfiskacím.

Gustav II. Adolf se rozhodl rozdělit svoji armádu na dvě části a s 18 000 muži se vypravil k Norimberku, kde se chtěl spojit s armádou švédského kancléře Axela Oxenstierna. Společně pak chtěli táhnout proti Valdštejnovi. To se jim však nepodařilo a navíc během cesty téměř třetina vojáků zemřela nebo dezertovala.

Bitva u Lützenu se odehrála mezi císařskými vojsky pod vedením Albrechta z Valdštejna a švédskými a saskými vojsky pod vedením krále Gustava II. Adolfa. Valdštejn, který nepočítal s dalšími boji, začal stahovat svoji armádu na přezimování zpět do Lipska. Toho využil Gustav II. Adolf a zahájil tažení na oslabenou Valdštejnovu armádu. V bitvě u Lützenu padlo mnoho mužů z Valdštejnovy armády a Valdštejn sám byl zraněn. Švédské vítězství bylo ale zkaleno smrtí krále Gustava II. Adolfa.

Valdštejn za své činy u Lützenu dostal pochvalu od císaře. Ve Švédsku převzala moc říšská rada, která zastupovala Gustavovu nezletilou dceru Kristýnu. Po několika prohrách bylo švédské vojsko staženo a nahrazeno žoldáckým vojskem. Švédský kancléř Oxenstierna vyjednával s Francií a německými knížaty.

Jindřich Matyáš Thurn navrhl Valdštejnovi, aby se stal českým králem. Valdštejn ale na tuto nabídku neodpověděl a začal vyjednávat se saskou armádou o společném tažení proti oslabené švédské armádě. Po dlouhém vyjednávání odtáhl Arnim se svou armádou ze Slezska a Valdštejn zde porazil zbytek švédské armády. Valdštejn získal všechny pevnosti ve Slezsku a poté informoval císaře o svém úspěchu.

Valdštejn následně zahájil tažení, aby uchránil Čechy před vpádem švédských vojsk, ale minul se s nimi. Švédský vrchní velitel Bernard Sasko-Výmarský mezitím dobyl Řezno a Maxmilián žádal o okamžitou pomoc. Valdštejn, který byl nemocný, se nakonec nechal přemluvit a táhl přes Plzeň, kde se jeho zdravotní stav opět zhoršil. Po neúspěšném pokusu překročit Dunaj se Valdštejn vrátil zpět do Plzně. Jeho činy vedly na císařském dvoře k pochybnostem o jeho loajalitě a počátkem roku 1634 byl Valdštejn opět zbaven vrchního velení. Jeho nástupcem se stal Matyáš Gallas a Valdštejn byl později zavražděn v Chebu.

Po jeho smrti se císařské armádě podařilo dobýt zpět Řezno a Donauwörth a v bitvě u Nördlingenu porazila zbylé švédské oddíly. Saský kurfiřt Jan Jiří pod vlivem těchto událostí nabídl císaři spojenectví, které bylo uzavřeno v roce 1635 a stvrzeno pražským mírem. Na jeho základě získali Sasové obě Lužice a platnost restitučního ediktu byla na 40 let pozastavena.

Francie, která již delší dobu podporovala protestantskou stranu finančně, se v roce 1635 oficiálně zapojila do války. Spojila se s Nizozemskými provinciemi a Švédskem a vstoupila do války proti Španělsku. V roce 1636 Španělé postoupili až k Paříži, ale byli odtud vyhnáni. V roce 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na jeho místo nastoupil jeho syn Ferdinand III. Habsburský. V roce 1638 dobyli Francouzi pevnost Breisach, čímž znemožnili Španělům posílat posily z Itálie do Nizozemí. Oslabení Španělska využily Katalánsko a Portugalsko a vzbouřily se.

V roce 1639 zatlačila švédská armáda císařskou armádu až k Drážďanům. V roce 1642 zemřel kardinál Richelieu a na jeho místo nastoupil kardinál Mazarin. V témže roce zemřel i král Ludvík XIII. a na trůn nastoupil jeho syn Ludvík XIV. V bitvě u Rocroi v roce 1643 Francouzi porazili španělskou armádu. Tato událost vedla k zahájení mírových jednání roku 1644 v Münsteru a Osnabrücku, která skončila podepsáním vestfálského míru v roce 1648.

Vestfálský mír ukončil celou třicetiletou válku. V našich zemích se po dobu pobytu švédských vojsk odehrálo pár zajímavostí.

Švédská vojska tou dobou buší na brány Karlštejna. Naštěstí tou dobou jsou už korunovační klenoty pryč. Gotický hrad jen stěží odolává moderní armádě. Švédové jsou už u věže a snaží se vyrazit dveře a dostat se dovnitř. V tu chvíli přichází zpráva o Vestfálském míru a hrad tak zůstává nedobyt. Švédové se balí a odtáhnou pryč.

Vůbec české hrady jsou pro švédskou armádu dost oříšek. Například hrad Veliš. Jindřich Šlik, zkušený vojevůdce, se v roce 1632 stal prezidentem dvorské válečné rady. Ačkoli se třicetiletá válka za života Albrechta z Valdštejna jeho vévodství vyhnula, po jeho smrti válka kraj naplno zasáhla. V té době se hrad Veliš osvědčil jako pevnost, protože byl několikrát obléhán a přesto, že se jeho obrany účastnil poměrně malý počet císařských vojáků, vždy obstál a Švédům se ho nikdy nepodařilo dobýt. Dobýt se jim nepodařilo ani legendami opředený hrad Houska. Své dovednosti si tak Švédové zkoušeli na hradech opuštěných. Například hrad Jenštejn byl tréninkově ostřelován.

Konec války by se ale dal pojmout tak, že začala v Praze a skončila také tam…

V roce 1648, kdy se třicetiletá válka chýlí ke konci, švédská armáda se vrací přes Čechy a plení, co jí přijde pod ruku. Nešetří ani vzácné Rudolfínské sbírky. Po vyplenění západního břehu Vltavy zaměří Švédové svou pozornost na Staré Město. „Tak tohle už ne!“ řeknou si pražští studenti a společně s měšťany se opevní na Karlově mostě. Kolem 750 studentů takto brání Staré Město. Švédové útočí s 4 100 vojáky a později jim přijde posila dalších 8 000 mužů. Proti 750 studentům tak stojí 12 100 profesionálních vojáků. Pražané se ale nevzdávají a brání Prahu 99 dní. Švédům začínají docházet zásoby i střelivo. Vše nakonec ukončí až Vestfálský mír. Švédové se sbalí a bez jediného dalšího výstřelu odcházejí z Čech. V bojích na barikádách umírá 219 studentů. Na švédské straně jsou ale ztráty mnohem vyšší – 500 mrtvých a přes 700 zraněných.

Důsledky třicetileté války byly zničující. Území, kde se bojovalo, byla zpustošena a zdevastována. Hrady, které se staly terčem švédských vojsk, byly proměněny v ruiny. Nejvíce válka postihla obyčejné lidi, kteří trpěli hladem, nemocemi a násilím. To vedlo k častým úmrtím a v Čechách dokonce vymřela asi třetina obyvatelstva. Vesnice a města se vylidnily a postupně zanikly. Nedostatek lidí se negativně projevil i na hospodářství země, což vedlo k úpadku zemědělství, řemesel a obchodu. Aby se pole mohla obdělávat i nadále, byla navýšena robota. Kulturním důsledkem války byla i emigrace českých nekatolíků. Například Jana Amose Komenského.