Alíkovina

Krvavý hyacint - 38. kapitola

vydáno  •  Kultura
Hyacint vyrostl z krve jinocha Hyakyntha, jehož nešťastnou náhodou zabil disk vržený bohem slunce Apollonem Foibosem. Třeskl výstřel a Aine, která do dráhy kulky skočila, padá k zemi.

Teprve pohled na detail květu hyacintu vám odhalí jeho působivou krásu. , © Alík

"Mamííí," vříská Marina zoufalým hlasem a běží k bezvládnému tělu. Nevšímá si muže s prstem stále na spoušti.
"Mamííí," křičí Marina a potom vidí krev na její hrudi a hlas se jí láme. Klesá na kolena. "Maminko," zašeptá a chytí ji křečovitě za ruku.
Náhle se vše děje jako v matném filmu.
Marina cítí maminčin stisk, hledí si do očí. Aine se jí snaží cosi říci. Ale už nemá dost sil...

Kolem zasviští šípy, zaduní kopyta kentaurů. Hrůzou roztřesená Marina nevidí, jak Arthosem vystřelený šíp prošel zápěstím vraha okamžik před tím, než vyslal druhou kulku, která měla zabít Marinu.
Maminčin stisk povoluje.
"Mami..."
"Drž ji, Marino," křičí Arthos. "Dokud ji budeš držet, bude žít."
Marina nechápe Arthose, ale křečovitě tiskne maminčinu uvadající ruku.
Arthos znovu napjal luk a vystřelil zlatý šíp, jehož záblesky zmizely až vysoko v těžkých mracích. Ihned poté složil své obrovské kentauří tělo na zem k Marině a Aine, která již upadla do bezvědomí.

"Její život závisí na tvé energii," zašeptal Arthos.
Drobné ruce Mariny i Aine byly semknuty v uzlu, který nyní Arthos uzamkl sevřením své velké dlaně.
Z nebe se ozvalo dunění, mračna klesala na Prosebno.
"Marino, za chvilku se ozvou strašné zvuky. Zůstaň v klidu. Nic se nám nestane."
Arthos volnou rukou přehodil přes Marinu část svého pláště a přitiskl ji k sobě.

Skrz plášť Marina neviděla černo kolem.
A pak práskl blesk. Marina sebou trhla, tělem jí projelo mravenčení. Země duněla a zachvívala se. Kdyby Arthos její a maminčinu ruku nesevřel, jistě by ji leknutím pustila.
"Legús, legús!" nesl se průrazný ženský hlas hrozivě krajem.
Marena, to volá Marena, poznala Marina ten hlas.
A potom opět třískl blesk. Elektřina byla všude. Protékala skrz Arthose, Marinu a dál skrz její paži a ruku do těla maminky.

"Tersá," zazvučel Marenin hlas. Tersá..."
A jako odpověď se zachvěla země.
"Legús, tersá, legús, tersá..."
"Vodá," přidal se další hlas, silný a něžný.
A s dalším bleskem se spustil déšť. Prudký déšť.
"Maminko," snažila se Marina stisknout nejdražší dlaň.
Déšť stále sílil, Marinu pod Arthosovým pláštěm bodaly jako ocelové hřeby dopadající kapky.
Marina zoufale tiskla maminčinu dlaň a přitom se chvěla jako ve větru osika. To strach o maminku a beznaděj z nelítostného osudu ji tak roztřásly. Na maminku padá ta voda...
Náhle se Marině zdálo, že cítí v dlani maminčinu odpověď...

"Ventós," zaburácel další hlas. Marina leknutím na okamžik ztratila i dech. A pak se do Mariny a Arthose a do zkrvavené Aine opřel vítr tak silný, že roztrhal Arthosův plášť.
Látka sklouzla Marině z hlavy. Chtěla pohlédnout na maminku, ale déšť ji udeřil do obličeje, musela zavřít oči a za zavřenými víčky viděla jen klikatící se bílé blesky.
Vtom se nad nimi ozvalo hluboké: "Égnys, é-gnys..."
Voda na chvilku přestala padat a Marina otevřela oči.

Drak! Marina zalapala po dechu. Maminko! panikařila.
"Neboj se," křičí Arthos.
"Égnys," burácí drak a země pod nimi se ohřívá.
Marina se dusí horkou párou, která náhle ze země stoupá. Tečou jí slzy: "Já to nevydr... Mamin-ko...

Tiše, ať ho nevzbudíme...

Marina vidí kočárek pod lipovými dryádami u nich doma v Jelení vísce. Kočárek se otřásá a houpá, protože to probuzené mrně s očima zvědavé čokolády se snaží vylézt. Právě když mrně přehodilo nožičku, jedna z dryád se sehnula a nabrala ho do větví.
"Františko," volá dryáda do kuchyňského okna, Marinečku to už nebaví v kočárku."
A mrně Marinečka řve jako na lesy. A Františka přibíhá, dcerku si od dryády bere a zpívá jí tichou ukolébavku. Malá Marina opět odplouvá do snu.

"Égnys, ventós, vodá, tersá, legús..." střídají se hrozivá volání. Marině však v uších slábnou, neboť vysílená ztrácí vědomí.

Marinu probudil krásný zpěv. To je ta ukolébavka, jak hrál Puk! Marina prudce otevřela víčka.
"Mami," vydechla, protože tu krásnou píseň jí zpívá její vlastní maminka, která u ní sedí a drží ji za ruku.
"Maminko, ty jsssi..." Marina se lekla zasyčení, které jí vyšlo z úst. Vyděšeně se chytla za pusu.
"Pšt, ještě nesmíš mluvit, aby ses zbytečně nevysilovala," řekla na to Aine, pohladila ji a políbila ji na čelo.
Marina si její ruku přitiskla ke tváři.
"Jsme naživu, Marinko. Já díky tobě, ty díky mě a my obě díky Arthosovi a tvým sestrám."
Sestrám? podivila se v duchu Marina a Aine čtoucí její myšlenky pravila: "Ty hlasy, které přivolávaly živly, to byla Marena, Rusalka a Meluzína. Slyšela jsi jejich vílí čarování."
A ten drak? pomyslela si Marina.
"Tak přiletěla Meluzína."
Já myslela, že je nága?
"Je nága, která se dokáže metamorfovat až do nejvyššího stupně. Tedy do draka. Až budete v oktávě, taky se naučíte metamorfovat do nejvyššího stupně. Ty do motýla. Dřív vás to neučíme. Kdysi jsme tak dělávali a studenti se pak metamorfovali a tropili si nemístné žerty z lidí v okolí."
Marina si představila, jak by létala jako motýl... Jenže já už jsem trochu nága, zamračila se.
"Ano, dítě, ztratila jsi tolik energie, že profesor Fontán musel zpomalovací nápoj vysadit. A tak ses zase trochu metamorfovala. Povyrostly ti zuby, zdá se, že syčíš a nemáš křídla."
"Nemám křídla!" lekla se Marina a prudce se posadila. "Ale nohy ješšště mám," oddychla si. A syčím, když říkám...
"Sykavky," dokončila za ni Aine a objala ji. Marina se k ní schoulila. Nebudu říkat slova se sykavkami... Ne, nebudu radši mluvit vůbec...
"Marinko, co blázníš? Ty sis nevšimla, že sekundáni syčí všichni? Jen pokud se pořádně metamorfují v člověka, tak se syčení zbaví."
Marina se stále k mamince choulila a vybavila si vzpomínku, kterou viděla při té hrůze na Prosebnu, sebe jak vylézá z kočárku...
"Bála jsem se, Marinko, že to nepřežiju, proto jsem ti tu vzpomínku poslala. Abys viděla, jak jsme kdysi spokojeně a šťastně žili... Chtěla bys ještě nějakou?"
Marina kývala nadšeně a Aine ji vzala za ruku.

"Ona nechce vůbec usnout. Pořád na mě otvírá oči, mrká a culí se," zvedl se tatínek od Marininy postýlky.
"Protože nejsi, Petře, trpělivý. Jdi si radši dodělat věci do práce," ozvala se maminka a přisedla k postýlce. Na to Marinka nadšeně čekala. Protože s maminkou se vždy na peřince objevily čtyři krásné bytosti a rejdily kolem Mariny. Potom si k ní lehly na polštář a Marina spokojeně usínala.

"Co to bylo za pohyblivé hračky, maminko?" podivila se Marina.
"To jsou tvoji průvodci. Ten ohnivý je tvůj salamandr, ta modrá vzdušná tvá sylfa, zelenavá vodní je tvá undína a ten, který hrál všemi barvami Země, je tvůj gnóm. Jsou tady s tebou i teď. Podívej."
Aine Marině ukázala, kam se má zahledět, a ona na peřině spatřila ty samé bytosti jako ve vzpomínce.
Aine řekla: "Každá živá bytost na Zemi má své vlastní čtyři průvodce ohně, vzduchu, vody a země."
"I lidé?"
Aine přikývla: "Později se jimi budete ve škole zabývat. Naučíte se je vidět a pracovat s nimi. Ale teprve až budete mít chemii, protože s ní částečně souvisejí... A když už jsme u té školy, tak profesor Fontán říkal, že do ní půjdeš za týden. A jeden týden jsi už zameškala, tak to spolu zkusíme dohnat."
"I fyzzziku?" zeptala se Marina a vyprskla smíchy nad svou výslovností. "Mami, to je ssstrašššný. Mluvím, jako kdyby mi ssskřípli jazzzyk do sssvěráku."
Aine se taky smála, když viděla dceřiny usmívající se oči i tváře. "Teď se nasvačíš, vypiješ zpomalovací nápoj a dáme se do učení. Všechny věci jsem ti nechala donést sem. Tvoji spolužáci si myslí, že jsi v izolaci v lékařském pavilonu."
"A nejsssem?"
"Vypadá to tady jako lékařský pavilon?"
Marina zakroutila hlavou. Hned po probuzení si všimla neobvyklé nádhery kolem sebe: vyřezávaného bílého nábytku, květin a mladých stromků ve velikých květináčích, a hlavně klenutých stropů, zákoutí, sloupů, a to vše bylo ozdobeno motivy lístků, větvoví, lián s hrozny bobulí vína i břečťanových lístků.
"Jsi doma, na našem zámku. Tohle je tvá komnata. Až se ještě trochu zotavíš, se vším se tady seznámíš."

Motýlí dům v Žírovici

Drobná víla přinesla tác s vydatnou svačinou a Fontánův nápoj. Aine pomohla Marině do županu a pak ke stolku. Marina se zakousla do loupáčku a pravila smutně: "Ssstejně je to moje vina. Málem jsssme umřely."
"Marinko, osud tomu tak chtěl. I svatyně Alba to předpověděla, a já ti to zakreslila do karty Ochrana a bezpečí. Celý den mi ta karta vrtala hlavou. Byla jsem na kontrole motýlů v botanické zahradě, ale neměla jsem stání a nakonec jsem jela domů dřív. Hledala jsem tě, nikde jste nebyli. Vrátný mi řekl, že vás viděl upalovat dovnitř, prý pro foťák. Když jsem došla do redakce, našla jsem otevřené noviny. Přečetla jsem si ten článek a jediné, co mě napadlo, bylo běžet za vámi. Ale protože jsem pořád měla tu divnou předtuchu, poslala jsem rychlé elfí posly za Arthosem a Panem – to je Pukův otec. A zbytek už víš... Představ si, že ty syčáky zavřeli, ty moje malá šikovná holčičko."
Aine Marinu znovu objala. Marina se k ní stulila a špitla: "Ale víššš, mami, žžže někdy zzzlobím. A nerada uklízzzím."
"Nemůžeš být jiná, než jsem já a tvůj táta."
"Maminko, já bych chtěla ješšště nějakou vzzzpomínku."
"Čas letí, Marinko, dojez tu svačinu, za chvíli přijdou tvé sestry. Zrovna mají volné hodiny, jinak jsou stále v jednom kole. Vzpomínky ti pak budu ukazovat třeba celý večer."

Motýlí dům v Žírovici

Marina rychle hryzala do loupáčku, přitom se několikrát kousla do jazyka a do dásně, až jí tekla krev.
"Pomalu, Marinko, vždyť se celá rozkoušeš."
"Já to chccci mít sssnědené, abych ssse nekousssla před sssessstrami. Sssmály by ssse mi."
"Ale, prosím tě, tvoje sestry jsou na tebe celý rok zvědavé. Nemohly k tobě, protože by to všem připadalo divné. Normálně s nimi totiž primáni do kontaktu vůbec nepřijdou."
"Mami, ccco to volaly na Prosssebnu? To byla taková divná ssslova..."
"To byl dávný prajazyk. Kdysi s ním lidé mluvili, dnes je skryt ve všech jazycích, ale lidé ho již neumí. V oktávě se ho budete učit."
"Hm... a maminko," užívala si Marina to slovo, které celá léta toužila někomu říkat, "budeššš mi ješšště kressslit ty karty?"
Aine se usmála a otevřela květinovou kabelku: "Tady máš dalších osm. Alba mi radila a já kreslila, zatímco jsi nabírala síly."
Marina se zahleděla na obrázky. "Vžžždycccky jsssem chtěla mít věššštecccké karty."

Stačí dva květy hyacintu a hned je veseleji.

"Veličenstvo," vstoupil do komnaty strážný elf, "vaše dcery a syn právě přijíždějí na nádvoří."
"Děkuju, vyřiď Emilce, aby přinesla občerstvení."
Když elf odešel, Aine vytáhla z kabelky třpytivý skřipec a hřeben a vykouzlila Marině na hlavě elegantní účes.
Marina si zatím míchala těch osm karet a jednu vytáhla. Naslouchej své intuici, četla Marina název karty. Na ilustraci spatřila vílu rozhlížející se uprostřed záhonu žlutých hyacintů a tady na kraji se krčí a skrývá trs hyacintů barvy krve.
Karta říkala: Nevíš všechno. Nejdřív se snaž vše prozkoumat, všímej si opakujících se znamení a naslouchej intuici.
Hm, mračila se Marina. A mračila se také Aine. Vůbec se jí ta karta nelíbila, ani když ji podle rad Alby kreslila, ani nyní.


Příště zveřejníme závěrečné pokračování tohoto příběhu Rafaelovy školy.
Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (0)

O tomto článku zatím nikdo nediskutuje. Buď první!