„Dobré ráno,“ popřála Anežka hlavní kuchařce Agátě.
„Dobré jitro i tobě,“ usmála se Agáta na Anežku a ihned ji oznámila: „Anežko, dnes tě čeká velký úkol. Před hodinou, když jsi ještě spala, tu byl králův sluha a řekl mi, že princezna dostala chuť na dort. Ne na žádný velký, jen malý dortík. Obyčejně peču dorty já, ale dnes to bude tvůj úkol.“

Anežka na Agátu nevěřícně zírala. To má dělat dort pro princeznu, když zná teprve pár základů vaření?
„Vždyť tu jsem teprve 6 let,“ řekla Anežka.
„A to je ti málo?“ divila se Agáta, „za těch 6 let ses přece něčemu musela naučit. Od toho tu jsi. Tvým úkolem je vařit pokrmy pro panstvo.“
„No dobře,“ povzdychla si Anežka, „tak já do toho za chvilku půjdu.“
„Za chvilku?“ podivila se Agáta, „žádný za chvilku, dort musí být hotov co nejdříve.“
„Dobrá, dobrá,“ uklidnila ji Anežka a mířila k umyvadlu si na to umýt ruce.

„Kam jdeš?“
„No jdu si umýt ruce.“
„Aha, tak to jo.“
„To je přece základem, když chceš něco vařit.“
„No jo, já zapomněla.“
„Ty a zapomenout? Taková mistryně a zapomíná na důležité základy vaření...“ zakroutila hlavou Anežka.
Obě se zasmály.
„Tak jo, ty upeč ten dort a já jdu vzbudit Anču,“ odpověděla Agáta.

Teď ale Anežce do smíchu nebylo. Udělat dort pro princeznu, to byl spíš úkol pro Agátu. No jo, proč to neudělá Agáta? To Anežce vrtalo hlavou. V tom musel být nějaký háček. Ale co, tak to udělám, pomyslela si Anežka.

„No tak sice nevím, kolik bych tam toho měla dát, ale to je jedno. Tak třeba hrnek mouky,“ napadlo Anežku a hned tak učinila.
„Dvě vajíčka, čtvrt hrnku cukru, půlku hrnku mléka...“
Anežce to šlo jedna báseň a opravdu si s tím hrnkem vyhrála.

„Máme tu někde maliny?“ zavolala Anežka na Agátu.
„Jojo, jsou v tomto malém džbánku,“ ukázala jí Agáta.
„Díky,“ usmála se Anežka a hned celý džbánek vysypala do mísy.
„Doufám, že ten dort bude princezně chutnat.“

Když dala do dortu vše potřebné, přinesla si formu na dort a těsto z mísy do ní přelila.
Otevřela pec a dort do ní dala péct.

„Jé, škoda, že ten dort nebude pro nás,“ ozvala se za Anežčinými zády Anča.
„To víš, že nebude, ten je pro princeznu,“ odpověděla jí Anežka.
Dort byl brzy upečený a tak ho Anežka opatrně z trouby vyndala.

„Korpus bychom měly, ale co na ozdobu?“ zeptala se Anežka.
„Já vím co! Maliny!“ zajásala malá Anča.
„No proč ne. Ale máme vůbec nějaké?“
„Jistě. Máme vše, jako vždy,“ pousmála se Agáta a přinesla Anežce hrst několika malin.
„Můžu ho ozdobit?“ zaprosila Anča.
„Ne,“ řekla rozhodně Anežka, „má to být dort pro princeznu – ty bys jistě něco pokazila.“
„Ančo, to je velký úkol, to raději přenechej Anežce. Ty se hodíš kupříkladu na saláty,“ vysvětlila Agáta Anče.

„Dort už mám hotový, mám ho zanést princezně?“ zeptala se Anežka.
„Můžeš,“ odpověděla jí Agáta.

Anežka dávala celou cestu k princezně velký pozor, aby neškobrtla, protože rozmazanou placku na podlaze by princezna určitě jíst nechtěla.

Před princezninou komnatou stál sluha a zeptal se Anežky, kam ten dort nese.
„Princezně Lucii, prý si ho přála.“
„Tak dobře. Avšak se tam nezdržuj moc dlouho!“
Anežka přikývla. Ještě u princezny v pokoji nikdy nebyla. Nesměle zaťukala na dveře a zevnitř se ozvalo: „Vstupte!“

Páni, takový blahobyt! To byl ten nejkrásnější pokoj, jaký kdy Anežka viděla. Nejradši by skočila do té úchvatné postele s nebesy, ovšem to by si nemohla dovolit. A navíc měla v ruce ten dort.

„Dobrý den, Vaše Veličenstvo,“ uklonila se Anežka před princeznou Lucií.
„Ahoj,“ odpověděla jí princezna, „klidně mi můžeš tykat.“

Anežka se nemohla vynadívat. Tolik skvostu na jednom místě!

„Tady máš, princezno Lucko, dort,“ ukázala ho Anežka.
„Stejně na něj nemám chuť. Sněz si ho sama.“
Anežka nemohla uvěřit svým uším. Mohla sníst dort!
„Můžeš mi říkat Lucko. Mně to nevadí,“ ozvala se princezna, „a jestlipak víš, proč tady jsi?“
„No kvůli dortíku, ne?“
„Kdepak,“ usmála se princezna, „chtěla bych nějakou kamarádku, a ty, třebaže jsi obyčejná kuchařka, bys mi určitě vystačila.“
„Tak...tak jo. Ale na co si budeme hrát?“
„Co třeba na princezny?“
„Tak jo!“

Lucka s Anežkou se vyparádily, přestrojily se do honosných princeznovských šatů, hrály si spolu a princezna Lucka ukázala Anežce svoji sbírku korálků.

„Víš, co jsem si vždycky nejvíc ze všeho přála?“ řekla Anežka Lucce.
„No to tedy nevím,“ pokrčila rameny Lucka.
„Vyspat se v princeznovské posteli,“ pronesla toužebně Anežka.
„Tak se v ní klidně vyspi,“ odpověděla jí Lucka bez sebemenšího zaváhání.

Anežka tedy usnula v princeznovské posteli. Asi o půl hodiny později přišla služka za princeznou.
„Co tady dělá ta děvečka?!“ zděsila se.
„To je má nová kamarádka Anežka,“ odpověděla jí hrdě princezna Lucka.
„Ale ona tu vypadá tak sladce...“ řekla najednou služka, „ že by klidně mohla být také princezna.“

Služka zavolala sluhu, aby Anežku přenesl do kuchyně na pec. Dort jí zabalili s sebou.

Anička se probudila na teplé peci v honosných šatech a taky s dortem.

„Ahoj, princezno!“ přivítala ji pobaveně Agáta a malá Anča hned jásala: „Hurá, tak ten dort přece jenom sníme!“
Ve dveřích se objevili sluha i služka a taky princezna Lucka. Všichni se usmívali.
„Aha, tak to nebyl kouzelný sen, ale pravda,“ řekla Anežka s úsměvem a prvně v životě ochutnala dort.