Jednou se kvesal chocholatý, což je, jak jistě víte, nádherný středoamerický pták, rozhodl, že si pořídí mobilní telefon. Viděl, jak lidé neustále mluví do těch malých přístrojů, a zdálo se mu to nejen zábavné, ale i velmi užitečné. Kvesalové totiž nedokážou létat moc daleko, mají silná, krátká křídla a slabé a krátké nohy. Moc příbuzných a známých tedy nenavštěvují.
Kvesal zaletěl do nejbližšího obchodu s telefony a vybral si ten nejdražší model, který tam prodávali. Zaplatil ho svými peříčky, která jsou velmi ceněná a hrdě si ho odnesl do svého hnízda v dutině stromu. Tam si mobil ihned zapnul a začal obvolávat všechny své známé. Volal kolibříkům, rajkám, tangarám, tukanům, ba dokonce i kondorům. Všem se chlubil, jak skvělý má telefon a jak je nyní šťastný.
Ale kvesalovi to nestačilo. Chtěl se pochlubit i lidem, které často vídal ze svého hnízda, a tak začal volat na náhodná čísla, která si vymyslel. Dovolal se lékařům, učitelům, policistům, novinářům, zpěvákům a mnohým dalším. Všem říkal, že je kvesal a že má nejlepší telefon na světě. A lidé mu buď nevěřili, nebo se mu hned vysmáli. Ale kvesal si toho nevšímal. Byl tak nadšený ze svého telefonu, že zapomněl na všechno ostatní. Zapomněl nejen na své blízké přátele, ale i na to, že si musí hledat potravu a že musí být opatrný před predátory. Jen volal a volal a volal.
Až jednoho dne se stalo něco strašného. Kvesalův telefon se vybil a on neměl nabíječku. Co teď bude dělat? Jak bude mluvit se světem? Jak bude šířit svou slávu? A tak se rozhodl, že si musí tu nabíječku co nejdříve koupit a zaletěl zpátky do obchodu s telefony. Tam se ale dozvěděl, že jeho telefon už je zastaralý a že pro něj nabíječky neprodávají. Prodavač hned navrhl, že si může koupit nový telefon, který je ještě lepší a dražší, než byl ten starý.
Kvesal souhlasil. Chtěl mít přeci jen to nejlepší. Když ale měl platit, zjistil, že už nemá žádná peříčka. Všechna utratil za ten první telefon, a tak se rozplakal. Byl bez telefonu, bez peříček, bez opravdových přátel, bez rodiny, bez smyslu života. Vrátil se do svého hnízda, zavřel se tam, s nikým nemluvil a nikomu nevolal.
Po třech dnech se stalo něco nečekaného. Ráno ho probudil zvláštní zvuk. Byl to zvonek a někdo také klepal na dveře jeho hnízda. Kvesal se podivil. Vždyť kdo by to mohl být? Opatrně vyhlédl a uviděl tam krásnou kvesalí samičku. Měla na sobě elegantní zelenočervená peříčka a usmívala se na něj.
„Dobrý den,“ řekla, „jmenuji se Maya a jsem vaše nová sousedka. Přistěhovala jsem se do stromu naproti a přišla jsem se s vámi seznámit a pozvat vás na procházku, ať se lépe poznáme. Máte chuť se projít?“ Kvesal zůstal bez slov. Nevěřil svým očím ani uším. Byl to sen? Nebo skutečnost? „Ano, ano, ano!“ vykřikl, „Rád se s vámi projdu. Jste moc milá a tak hezká, mně ale ještě nedorostla peříčka, tak se teď trochu stydím.“
Ale Maye to nijak nevadilo, spřátelili se a kvesal byl opět šťastný. Zapomněl na svůj telefon, našel totiž něco lepšího. Našel lásku. Miloval Mayu a ona milovala jeho.
A ponaučení? Nejnovější mobilní telefon není všechno. Někdy je lepší být spokojený s tím, co máme, než zbytečně toužit po tom, co nemáme. A někdy je lepší mlčet než příliš mluvit.
