Alíkovina

Kvítek tečkované třezalky - 13. kapitola

vydáno  •  Kultura
Kvítek tečkované třezalky uleví neklidné mysli. "Pomóóóc! Pomóóóc!" slyší Tomáš Buližník stále zoufalejší volání. Konečně se mu podařilo složit křídla a může se rychle prodírat nočním lesem Marině na pomoc... Určitě je to Marina. Její hlas poznám... Rychle! Tamhle od těch stromů to volání přicházelo...

Třezalka skvrnitá, © Kornélie Šídová

V lese je tma, ale stromy a tráva s mechem světélkují, takže Tomáš elfím zrakem dokáže včas odhalit zrádné kořeny a číhající větve.
Už tam budu, říká si, když vtom z míst, odkud Marina volala, zaslechne hlas profesorky Aine: "Musíš mi s ní pomoct, zvedni ji. Opatrně," říká Aine komusi.
Tomáš nepomyslel na to, jaký průšvih bude mít, když se teď před profesorkou objeví. Prostě se rozběhl, avšak když dorazil ke stromům, po Marině, profesorce a té třetí neznámé osobě nebylo památky.
"Jsem blázen nebo jo?" zeptal se sám sebe. "Ale já je slyšel. Marinu i Aine... Nebo se mi to zdálo?" začal se rozhlížet. Les byl náhle podezřele prázdný. Jako kdyby z něj všechny bytosti před něčím utekly. Jako kdyby za každým kmenem cosi číhalo. Když se podíval na mobil a zjistil, že nemá signál, dostal velký strach. Bude lepší se hned vrátit...

Mech v okolí Rejvízu.

Když se Marina probudila, měla přes oči šátek a ruce a nohy volné. Měla přes oči šátek, a přesto viděla i profesorku i vychovatelku, které u ní seděly.
"Nechte si ten šátek, Marino," pravila profesorka. "V noci vám prozřela křídla, jenže váš mozek se ještě nenaučil spojit to, co vidíte očima, s tím, co vidíte křídly," slyšela Marina profesorku mluvit v ozvěnách. Zatřepala si ušními lalůčky.
"Se sluchem je to podobné," přilétal Ainin hlas ozvěnou. "Slyšíte mě křídly i ušima. Teď se, Marino, posaďte, Hébe vás podrží a já vám sundám šátek. Jedno oko nechte zavřené..."
I s jedním okem otevřeným se Marině udělalo špatně. Viděla totiž profesorku před sebou a vychovatelku za sebou, ale slévaly se jí a rozdvojovaly, jako kdyby byla po opici. Rozbolela ji hlava a zvedal se jí žaludek.
"Soustřeď se na mě, Marino," zašeptala jí Aine.
Marina hleděla Aine do očí a chtěla se zeptat na to, co v noci viděla a slyšela. Ale nemohla si vzpomenout. Co to bylo? ptala se sama sebe.

Babočka bodláková (Vanessa cardui), spodní strana křídel.

Dopolední vyučování se odehrávalo bez Mariny, která se musela naučit žít s probuzenými vílími křídly.
V poledne na ostatní čekala u stolu, kam ji přivedla a usadila Hébe.
"Jé, pizza!" jásali všichni nad veselým obědem a Buližník, když uchvátil tu nejbarevnější, se vrhl na Marinu. Byla totiž poslední, komu ještě nevyprávěl, co se mu v noci stalo, když se vydal fotit nahaté víly. Svůj dlouhý monolog zakončil slovy: "Cha, já za tebou lítal po lese a ty jsi zatím ležela v altánu."
Marina pomalu oždibovala žampióny na pizze a mračila se: "Ono je to všechno nějaké divné. Já jsem usínala a zaslechla jsem Puka, jak hraje na syrinx. Určitě to byl on, hrál tu vílí ukolébavku. Tak jsem šla za hudbou a pak mně začalo být špatně, všechno se mi rozdvojovalo, nevěděla jsem, co je za mnou a co přede mnou, a pak jsem asi omdlela a pak jsem se probrala tady v altánu. Jenže... než jsem omdlela, myslím, že jsem viděla Aine a Puka... Říkali něco moc zvláštního. Jenže si nemůžu vybavit - co."
Buližník zamyšleně přikyvoval: "Teoreticky je to možné. Byl tam s Aine Puk a ona mu řekla, že tě má zvednout. A on tě donesl sem..."
"Hele," vložila se do debaty Médea. "A vám není vůbec divné, že se Aine schází v lese s Pukem?"
"Pokud to Puk vůbec byl," namítl tajemně Buližník. "On prý totiž včera ráno odjel něco zařídit do Tater."
Všichni na sebe významně pohlédli.

"A vyfotil jsi ňáký ty nahatý víly?" obrátil se na Buližníka Vilda.
A byl zklamaný: "Tak to nebude žádný sólokapr."

Týden trvalo, než prozřela křídla i ostatním, a pak se mohli vrátit zpátky do vílího pavilónu.
"Hurá, měkká postel," jásala Médea a vleže volala do otevřených dveří, "Marino, musíš uznat, že mech na postel nemá."
"Mně se na mechu spalo dobře," ozvala se zvesela Marina.
"No jo, vy víly," zabručela Médea. "Počkej, až budeš nymfa, budeš spát ve vodě. A to je opravdu měkká matrace."
"Co jsi říkala o nymfách?" objevila se Marina ve dveřích vzápětí.
Médea zamávala vleže legračně křídly: "Říkala jsem, že to mají nejpohodlnější. Nemusejí chodit, jen plavou. A když spí, tak se prostě nechají nadnášet vodou. Jo a nemají puchýře, protože rybí ocas si prostě neotlačíš, ani když plaveš v tvrdé vodě."
Náhle se Médea zvedla: "Víš co? Půjdeme se na ně po škole kouknout. Potajmu samozřejmě."

Ilustrační foto

Celé dopoledne se Marina tetelila radostí, že možná uvidí Martina, který je v nymfím neboli rusalčím ročníku. Myslela na něj během lekce s madam Blanche, při sbírání bylin s profesorem Valeriánem, nevnímala zajímavý výklad profesorky Aine o vílí hudbě. Když nakonec přišel profesor psychologie Emanuel a začali pracovat na dočasné metamorfóze do lidské podoby, nedokázala se soustředit a jako jediné se jí ani na okamžik nepovedlo zneviditelnit svá křídla.
"Slečno Fialková," zamyslel se psycholog. "Jelikož byla vaše mysl celou lekci nepřítomna, přijde si vaše mysl nahradit hodinu odpoledne."
Mariny sen vzal za své. Zoufale zkrabatila čelo a vzdychla.

Uběhl nakonec celý týden, než se mohla s Médeou vydat v odpoledním volnu k nymfám. Samozřejmě potajmu, neboť až do svatého Jakuba jsou návštěvy mezi ročníky zakázány. Výjimku mají pouze redaktoři Rafael Expressu.
"Jenže my ještě nic nenapsaly, tak pro nás ta výjimku asi neplatí," dumala Médea a poradila Marině, aby si taky vzala do ruky knihu, a budou předstírat, že jdou do knihovny za paní Zlatuší.
U knihovny se schovaly za topoly, uličkou mezi silnými kmeny a budovou se prosmýkly zpátky a už byly v parku a upalovaly k jezeru nymf. Pěkně podle cedulek se šipkami, které byly na sloupech na každém rozcestí pro studenty i pedagogy s horším orientačním smyslem.

Po čtvrthodince chůze, kdy prošly povolenou vílí bránou, se obě blíží k údolí. Zpomalují, opatrně popobíhají od stromu ke stromu, aby je nikdo od jezera nespatřil.
Na svazích, které se od jezera zvedají, šumí lesy, dole se jako zrcadlo blýská jezero, kolem něhož leží vodou nasáklé polštáře zeleného rašeliníku. Jít k vodě se dá jen po dřevěné lávce.

Jenže ani Marina ani Médea se až k jezeru neodvážily. Skryty za prvním stromem pozorovaly čilý život jezera.
Marina viděla předtím nymfy s lidským tělem a rybím ocasem jen v pohádkách. A tak si připadala jako v kině. Kdyby sama neměla na zádech křídla, nevěřila by vlastním očím.
Na nasáklých rašelinících seděli studenti kvarty. Těla měli pokryty šupinami až ke krku.
"Oni nejsou nahoře nazí?" divila se šeptem Marina.
"Moje mamka může taky udělat, že má jen ocas a od pasu je člověk nebo může mít šupiny po celém trupu jako bodýčko a vlastně pak není nahoře bez," špitla Médea. "Já se tak těším, až budeme v kvartě a já konečně budu tím, čím mám být."
Kvartáni seděli, rybí ocasy namísto nohou si máčeli ve vodě a naslouchali krásné dlouhovlasé profesorce, která seděla na vyvýšeném místě.
Každý ze studentů měl jiný tvar ploutví i ocasu, jinou barvu šupin.
Marina stále pátrala po Martinovi. Když ho konečně našla, srdce jí začalo divoce skákat.
Prohlížela si jeho tvář z profilu, jeho tmavé šupiny a nemohla pochopit, proč na ni byl takový. Proč mě nechtěl do redakce? Třeba kdybych nebyla víla, ale měla teď šupiny jako Sandra...
Sandra seděla vedle Martina a byla ve zlatých šupinách tak krásná. Na Sandru se Martin usmívá, ale na mě se mračil, říkala si Marina, a kdyby vedle ní nestála Médea, rozbrečela by se.
Teď se od vzdáleného břehu jezera ozval dětský halas, to několik malých nymf pořádalo honičku. A potom se z vln jezera vynořila další nymfa a podávala profesorce nymfí miminko. Mělo rybí ocas. Profesorka ho něžně vzala do rukou a cosi kvartánům vysvětlovala a na miminko ukazovala. Mrně se usmívalo a legračně plácalo ocasem.
Marina s Médeou se kochaly pohledem na nymfí jezero a čas ubíhal. Když se slunce sklonilo k západu, musely zpátky.
Nikdo jim na jejich výlet nepřišel, tak si naplánovaly, že zítra podniknou další.

Knihovna, knihy

Po večeři je opět čekala povinná pomoc v knihovně. Jenže to byl trest, na který se vždy těšili.
Paní Zlatuše s nimi otvírala bedny, v nichž byly zabalené opravené knihy od knihaře.
"Ať žije mezinárodní desetinné třídění," zvolal Buližník, přečetl si dlouhé číslo na hřbetě první knihy, kterou popadl a spěchal mezi regály knihu zařadit. "53 je fyzika," brumlal si pod vousy.
Marina nesla latinský slovník, který patřil mezi knihy s osmičkou na začátku. Musela dlouhou chodbou kolem studovny a tu si všimla, že se ve studovně svítí. Zvědavě jukla dovnitř. Profesorka Aine listovala starodávným rukopisem a byla do knihy tak zabraná, že nakukující Marinu vůbec nepostřehla.
Marina se ji neodvážila vyrušit a raději pokračovala se slovníkem.
Zahnula, když tu zaslechla těžké kroky. Rychle se vrátila a zvědavě vykoukla zpoza regálu.

Pak vykulila čokoládová kukadla: do studovny přicházel ředitel hvězdárny. Pomalu a těžce kráčel metamorfovaný do lidské podoby, oblečený ve svůj fialový plášť, přes nějž mu splývaly dlouhé černé vlasy.
Když vstoupil do studovny, Marina rychle přicupitala blíže a natáhla vílí uši.
"Já se pro tebe zítra stavím," říkal Arthos profesorce.
"Ne, přijdu sama, na Prosebno přece trefím."
"Tak dobrá, sejdeme se tam při východu Aldebaranu. Dobrou noc, Aine."
"Dobrou, Arthosi. A hlavně se na zítřek vyspi."
Marina uskočila za regál a zatajila dech, aby ji astrolog s kentauříma ušima nezaslechl.

Autor:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 14. března 2010 ve 20:29.
Miaow v něm napsala:

Nadpis je zajímavý a příběh také

Mně se tohle zase strašně líbilo. Nadpis je vždy podle nějaké rostliny, aby to bylo zajímavé; je to jen taková drobnost, víte, jaké dostávaly názvy staré české filmy (např. podle nějaké věty). Nebylo by dobré, kdyby to bylo např. "Prozření křídel".

Příspěvek z 14. března 2010 ve 20:04.
Domečekv v něm napsal:

No, někomu se to líbí, ale ná souhlasím s tebou...Tohle mě nebaví.

Příspěvek z 14. března 2010 v 19:45.
cocolate v něm napsala:

To je pravda ale...

Jo nadpis není nějak zajímavý ale když se to čte odzačátku tak tě to nadchne, vždyť je to úplně fantazie spisovatelka Renata Štulcová to vymýšlí a určitě Ji to baví a mě se to moc líbí... :)