Jednoho krásného jarního dne se na borovici v Borovicovém lese narodily dvě malé šištičky, byla to dvojčata, jmenovala se Anička a Hanička. Anička byla veselá šiška a pořád se jen smála. Zato Hanička byla přesný opak. Anička, jelikož byla veselá, tak dělala neustále nějaké trampoty.

Pokaždé, když někdo šel Borovicovým lesem, tak Anička seskočila přímo na jeho hlavu. Kolikrát ji Hanička varovala: „Neskákej na ty lidi, jednou to nedopadne dobře!“ Anička si myslela, že si Hanička dělá legraci, a tak dále na ty nevinné lidi skákala. Avšak co se nestalo? Když měla dvojčata sedmé narozeniny, přišli do lesa lidé. Anička jim samozřejmě skočila na hlavy. Náhle jeden pán řekl: „Tenhle to je.“ Za půl hodiny se strom řítil k zemi. Anička pochopila, že ten nevinný strom pokáceli kvůli ní, jelikož padající šišky jsou vždy nebezpečné. Anička se marně snažila najít Haničku a ostatní šišky, všechny kromě jedné, která byla z druhé strany stromu, umřely. Ta se na Aničku jen podívala a odešla, nechala Aničku samotnou vedle pokáceného stromu.

Anička se šourala, ani nevěděla kam. Když už bylo pozdě večer, tak šla Anička
spát. Usnula pod nějakým stromem. Ráno, když se probudila, nestačila se divit. Byla v nějaké krabičce a nad ní se skláněl pán. Anička usoudila, že to bude lékař. Když se jí zeptal, co se jí stalo, pověděla mu to a dodala „já jsem smutná, měla jsem poslouchat Haničku, taky se mi po ní stýská a po všech ostatních šiškách taky.“ Když to Anička dořekla, pan doktor jí podal prášek. Anička ho poslušně spolkla a pan doktor ji pustil ven. Anička se cítila lépe: „Ten prášek mi vážně pomohl!“

Další den se probudila a zjistila, že má rýmu. Celý den dělala jen samé „héépčííí“ a „pčik“. Když došla zpátky za panem doktorem, ten začal nahlas číst informace k prášku, který Aničce předchozí den dal: „Pozor na vedlejší účinek, zvláště u šišek, ty budou mít do konce života rýmu.“ Tak Anička litovala všeho, co udělala, a rozhodla se, že do konce svého života bude pomáhat dětem luštit křížovky.