Vejdu do třídy a okolo Adéliny lavice se tlačí hlouček ostatních holek. Adéla si vylévá, s až přehnaným kvílením, svůj smutek, který „prožívá“ z rozchodu. Zdá se být zničená, ale za pár dní si to vykračuje po parku s Adamem. Samozřejmě.

Takhle je to téměř každý týden. Někdy Adéla, někdy Tereza. Všechny hrozně „milují“ svoje kluky. Na sociálních sítích si přidají do vztahu kluka, kterého znají pár dní, komentují všechny jeho fotky větami jako: „Miláčku, tolik tě miluji.“ A potom přijde dramatický rozchod. Ony mají kluka jenom proto, že je to pro ně jaksi cool. Já ne. 

Kluka jsem měla jednou. Znala jsem ho od narození, byl to máminy kamarádky syn a byl o rok starší. Už dlouho se mi líbil a pak jsem sebrala odvahu a naznačila jsem mu zájem. Brzy na to jsme spolu začali chodit. Byl to dlouhý vztah, bez pauzy pět let. Moc jsem ho milovala a plánovali jsme společnou budoucnost.

Pak se se mnou ale rozešel. Proč? Prý jsem ho nudila. Byla jsem v šoku. Přestala jsem chodit mezi lidi a ve škole jsem si s nikým nepovídala. Jakmile jsem přišla domů, udělala jsem domácí úkol a zavrtala se do postele a brečela. Oblékala jsem se do černého, líčila se černě a vyráběla oblečení s nápisy jako: Zabil lásku i mé srdce. Milovala jsem ho a nenáviděla zároveň. 

Už jsou to dva roky, od té doby nemám žádného kluka, ani jsem se úplně nevzpamatovala. Když ho vidím musím brečet. Už nejsem Emo, ale černá je moje oblíbená barva.

Trochu rozdíl od vztahů ostatních holek ne?