Anotace:
V dnešní uspěchané době je jen málo lidí, kteří se dokáží zastavit. Rozhlédnout se kolem sebe a všimnout si, že nejsou sami.
Mia Fosterová se bojí probudit, usnout nebo udělat krok dopředu. Neví, co se s ní děje. A když se z tmavých stínů, které hned zmizí, začnou stávat lidské bytosti, bude rozhodnuta zjistit pravdu. Nevinná dětská hra může vše změnit...

Prolog:
Je chladno. Poslední listopadové dny se zde vždy vyznačují výkyvy počasí. Tak třeba, ještě před pěti hodinami svítilo slunce.
Dívka běží po chodníku, za cesty z tašky vytahuje růžový deštník a černé vlasy se jí zacuchají do drátů.
„Kruci!“ vydechne. Potom si vzpomene, že nemá dovoleno mluvit sprostě, a tak se plácne přes pusu. „Je ti jedenáct, nebudeš mluvit neslušně, Mio,“ říkával vždy otec a matka přikyvovala.
Dívka se konečně vymotá ze spárů zlomyslného deštníku a rozběhne se dál. Vždyť už teď má skoro hodinové zpoždění! Určitě začali bez ní.
„Mio!“ zavolá ze zahrady malá dívka ve světle žlutých šatech. Hnědé vlasy má úplně promočené. „Čekám tu už věčnost!“
„Omlouvám se,“ řekne potichu Mia a usměje se na kamarádku. „Měly bysme jít, Kate, už takhle se budou zlobit.“
„Máš strach?“ Hnědovlasá dívka působí bojácně a kousne se do rtu.
„A z čeho?“
„Však ty víš, nemyslíš si přece, že –“
„Ano, Kate. Přesně to si myslím.“
Za chvilku už obě stojí před domovními dveřmi se zlatým klepadlem. V domě bydlí jejich třetí kamarádka – Emily. Její rodiče jsou bohatí, proto by se do jejich domu vešel ten Miin pětkrát i se zahradou.
„Ahojky!“ zahlaholí zrzavá dívenka. Vypadá na dvanáct, celý obličej má pihovatý a její oči připomínají dva smaragdy. V šedých teplácích by každý působil obyčejně – jen ona ne. „Pojďte, už na vás čekáme.“ Zatáhne je do domu a zabouchne dveře.
„Opravdu se nemůže nic stát?“ vyptává se snad posté brunetka se strachem v hlase. Ona, Mia, Emily a Steve – třináctiletý chlapec se stejnýma očima jako jsou ty Emily – sedí v kruhu. Kolem nich září tisíce svíček. Drží se za ruce a chystají provést rituál. Chtějí vyvolat ducha.
„Nebuď strašpytel, Kate,“ zasměje se Steve.
Mia se zhluboka nadechne. Z její tváře zmizel rošťácký úsměv, nikdy by to nepřiznala, ale i ona se bojí. Je tady taky nejmladší, může se bát.
„Můžeme?“ Hlas patří Emily.
Nikdo neodpoví a ona si jejich mlčení vyloží jako souhlas.
„Opakujte po mně.“
Pihovaté děvče začne předčítat latinská slova ze staré knihy a ostatní děti opakují. Když dočte, zavládne na chvilku klid.
Mia si pomyslí, že se naštěstí nic neděje. Nechtěla, aby se duch objevil.
Najednou svíčky pohasnou. Za pár vteřin se opět rozsvítí, ale i ten krátký čas stačil, aby se Kate pustila Stevovy a Emiliny ruky.
„Kate! Nesmíme se pustit, když je duch tady. Pojďte," vykřikne Emily a rychle se zase všech chytne. „Omlouváme se, že jsme tě vypustili. Prosím dej nám znamení, že jsi neodešel.“
„Neprovokuj ho,“ zašeptá Mia.
Svíce znovu pohasnou. Emily naštěstí drží kamarádku pevně. Uplynulo pár minut, než v místnosti opět zavládlo světlo. Steve, Mia a Emily se vyděšeně podívají na místo, kde před chvílí seděla Kate. Nyní leží – bez života. Na zrcadle je krví napsáno latinské rčení. Mia pustí chlapcovu ruku a zaječí. Její křik nemá dlouhého trvání, protože po chvíli omdlí. Nikdo to neviděl, ale právě jejím tělem proletěl duch, čekající na svou další oběť.

Odkaz na pokračování:
www.wattpad.com/story/106244376-l%C3%A1ska-z-minulosti