Alíkovina

Leontýnka a ztracený poník, 1. část

vydáno  •  Pohádky

Moc ráda píšu různé příběhy, a tak jsem se rozhodla podělit se o jeden i s vámi. Protože je ale dlouhý, budu ho sem přidávat po částech. Tak snad se bude líbit.

jednorožec, © největší_smíšek

Leontýnka si z dlouhých vlasů vyndala korunku a položila ji na noční stolek vedle své obrovské postele s nebesy. Měla na sobě růžový hedvábný župan, protože měla po koupání. Její maminka ji dnes pořádně namydlila a vydrhla v bublinkové koupeli. Ani v koupelně Leontýnka nemůže být sama. To je pořád samé učení a ježdění na koních a důležité schůzky a lekce tančení a převlékání do krásného oblečení a jenom samé povinnosti a žádná zábava, žádné soukromí, že si Leontýnka začínala občas myslet, že být princeznou vlastně není vůbec žádná zábava. Není to vůbec takové, jaké se píše v knížkách. Moderní princezny nejsou vůbec takové, jaké Leontýnka viděla v televizi, když jí rodiče občas dovolili zapnout si pohádku. Je to docela otrava. Ale co zmůže, když se jako princezna už narodila? V některých zemích mají prezidenty, a to Leontýnce připadalo mnohem lepší. Ona, princezna, si pořád musela dávat pozor na to, aby byla hezky upravená a pořád se usmívala a hlavně nikdy nezlobila, protože kdyby tomu tak nebylo, někdo by to vyfotil a dal to na internet. A tak by se úplně celý svět dozvěděl o tom, jaká je Leontýnka neposlušná šmudla. To ty pohádkové princezny, ty to mají jednodušší.

Jediná dobrá věc na tom být princeznou je ta, že má vlastního poníka. Jmenuje se Filip. A je jen a jen její. Je to sice princezna, ale taky musí chodit do školy. Učí se číst, psát, počítat, má zeměpis i výtvarku, tělocvik i pracovní činnosti. Ale zato odpolední ježdění na Filipovi je ta nejsvětlejší stránka dne. Kdysi musely na koních jezdit všechny princezny. Ale protože dnešní doba vyměnila mustangy ve stájích za mustangy v garážích, už se to dnes princezny neučí. Ale Leontýnka tak moc chtěla poníka, že jí tatínek jednoho koupil.

Jenže je večer a jí se ještě nechce spát. Rozhlédla se po pokoji. Jako pro princeznu. Všude krásný nábytek a spousta knížek, nějaké hračky a hezké oblečení. Princezny už nemusí nosit krásné šaty, které se úžasně točí. Třeba její maminka chodí ven v kalhotách. Patří sice k elegantnímu kostýmku, ale i tak. Jsou to kalhoty. Žádná obrovská koruna na hlavě a bohaté třpytivé šaty. Ani Leontýnčina korunka není skutečná. Je to jen hračka.

V jejím pokoji byl gobelín. To je takový koberec, co se věší na stěny a vypadá moc hezky, ten Leontýnčin měl na sobě utkanou krásnou přírodu, lesy a hory. Byl celý zeleno zlatý a Leontýnka ho měla moc ráda. Naposledy po něm hodila očkem, lehla si do postele a snažila se usnout.

Vtom se jí zdálo, že zpod gobelínu zavál lehký větřík. Podívala se tam a viděla, že škvírou mezi tím kobercem a stěnou vychází jemný paprsek světla. Zamračila se a stáhla si peřinu víc k bradě. Popadla mobil, který měla na nočním stolku, a začala googlit. Světlo za gobelínem. Vítr v pokoji. Co dělat, když ze stěny vychází světlo. Nic. Jediné, co jí to našlo, byly různé eshopy se světly a gobelíny, předpovědi počasí a další zbytečnosti. Vypnula mobil a podívala se směrem ke gobelínu. Třeba už to zmizelo.

Nezmizelo. Světlo tam pořád bylo a lehký vánek si pohrával se spodním rohem tapisérie. Pomalu odkryla peřinu, obula si bačkůrky s bambulkami a vyšla směrem ke světlu. Když došla až ke stěně, žaludek se jí svíral strachy a myslela si, že se asi pozvrací. Opatrně sáhla na gobelín a kousek odkryla. Místnost zalilo světlo a Leontýnka pohlédla tváří v tvář dlouhému světlému tunelu. Zalapala po dechu a hned věděla, co musí udělat. Vstoupila dovnitř.

***

Postupovala pomalu a měla pocit, jakoby tunelem snad letěla. Zdál se být nekonečný a Leontýnka přemýšlela, jestli se raději nemá vrátit zpátky domů, do postele. Ráno musí vstávat do školy a vlastně si teď vzpomněla, že zapomněla udělat domácí úkol do matiky. Ale šla dál. A najednou si uvědomila, že stojí na trávě a kolem ní je les. Prošla dírou ve zdi a ocitla se v lese. To je švihlý, pomyslela si v duchu. Otočila se zpátky, aby se ujistila, že se může vrátit. Tunel tam pořád byl. Vtom uslyšela dusot a nějaké nadávky. Rychle se to řítilo skrz křoví až k ní, chtěla se otočit a rychle běžet do tunelu, ale stála tam jak přimrazená a nemohla se hnout. Z křoví vyběhl obrovský chlupatý zajíc. Vypadal legračně a co víc, on nadával! Něco si brblal pod nosem, ale to není moc vhodné opakovat. Leontýnka na něj koukala s vytřeštěnýma očima. Zajíc na ni pohlédl a zaječel, a tak Leontýnka zaječela taky.

„Co... co jsi zač? Jak to, že mluvíš? Vždyť jsi zajíc!“ odvážila se Leontýnka něco říct.

„Jsem zajíc, a co má být? Proč bych nemohl mluvit? Pan jezevec mi dluží a nechce nic vrátit, to je k vzteku. K vzteku, povídám!“ prskal zajíc, ale to už uháněl pryč.

Leontýnka se zasmála a šla dál. Tohle místo se jí začíná líbit, i když jí nahání strach. Uprostřed lesa narazila na malou chaloupku. Byla prťavá, že se tam Leontýnka vešla sotva tak akorát. Přemýšlela, co dělat, a došla k závěru, že bloumat sama v cizím lese není moc chytré, a tak na chaloupku zaklepala. Ani si to neuvědomovala, ale po celou dobu, co čekala, až někdo otevře, zadržovala dech. Dveře se otevřely a v nich stála víla. Byla malinká, měla uši tvarované do špičky, na sobě zelené šatičky a vznášela se ve vzduchu. Měla nádherná křídla. Když zahlédla Leontýnku, usmála se a rychle jí ručkou pokynula, ať jde dál. Zabouchla dveře a vypadalo to, že si docela oddychla.

„Ahoj, kdo jsi a co tady děláš? Já jsem Evelyn, víla lesa. Bydlím tady se sestřičkou a malým bratříčkem. Zrovna vařím večeři, houby s kořínky a kouzelným ovocem, dáš si taky?“ vyhrkla maličká víla a vypadala opravdu moc mile.

„No... jsem Leontýnka. A prošla jsem tunelem a ocitla se tady, vůbec nevím, kde to jsem a co se to děje, a i když jsem na víly vždycky věřila, ještě jsem žádnou nikdy nepotkala. Dospělí tvrdí, že neexistujete, to by čuměli. Kouzelné ovoce, no, to zní fajn. Ale nestane se mi po něm něco?“

„Takže ty jsi... z jiného světa? Vážně? Tyy jo. Tady jsi v Polyvérii. Asi jsi našla jeden z tajných vchodů, dohromady jich existuje po celém vašem světě jen pět. Ale málokdo je dokáže najít. Musí k tomu být vyvolený. A ne, z kouzelného ovoce akorát budeš mít trochu dobrou náladu a trochu ti bude smutno. Ale chutná skvěle,“ už když to říkala, nabírala do malých mističek čtyři porce toho podivného jídla. A Leontýnka přemýšlela, k čemu asi může být vyvolená. Z úvah ji vytrhl zvuk otevírajících se dveří a dovnitř vtrhla další víla a malý vílí klouček.

„Ahoj, máme návštěvu,“ zašvitořila Evelyn a táhla sourozence dál.

„Jé, ahoj, kdo jsi zač?“ zeptala se ta druhá víla.

„Tohle je Leontýnka a přišla k nám z druhého světa. Leontýnko, tohle je Paedra a Viel, moji sourozenci. Ale Paedro, povídej, neviděl tě? Jak to vypadá?" položila sestře Evelyn otázku, které Leontýnka nerozuměla.

„Neviděl. Stihli jsme to včas, ale je to zlé,“ odpověděla tajemně Paedra.

„Ale ne, co budeme dělat? Kolik jich ještě bude? Copak nás nikdo nepřijde zachránit?“ Evelyn se do očí hrnuly slzy, zatímco Vilík už se ládoval kouzelným pokrmem a rozhovor neposlouchal. Obě sestry se objaly, vtom je něco napadlo. Současně se podívaly na Leontýnku.

Vyvolená.

(Pokračování příště.)

» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (2)

Příspěvek z 25. ledna v 16:15.
největší_smíšek v něm napsala:

jenisek98 moc ti děkuji $>

Příspěvek z 24. ledna v 7:34.
jenisek98 v něm napsal:

Princezny a víly nejsou zrovna moc pro kluky, ale máš to hezky napsané. Opravdu móóc hezky, ostatně jeko vždy. Nádhera. $>>X<-