Alíkovina

Letní láska, kdo by ji nezažil

vydáno  •  Čtenáři píší Alíkoviny
Vím, že na téma láska tu už byla spousta článků, ale i přesto jsem se rozhodla podělit se s vámi o svůj příběh.

Podívejte se celebritám do očí , © koláž iDNES.cz

Všechno to začalo, když mi bylo 12 let. Jela jsem na letní tábor s mojí kamarádkou. Strašně moc jsem se tam těšila, protože jsem nikdy na žádném táboře nebyla. A měla jsem pocit, že musím zažít něco neuvěřitelného. A to, co jsem tam zažila, bylo svým způsobem neuvěřitelné. 

On byl neuvěřitelný. Ty nádherné modré oči, dokonalý úsměv a ještě dokonalejší dolíčky ve tvářích, když se smál… Ani nevím, jak se to stalo, ale z ničeho nic jsem neviděla nikoho jiného. Jen jeho. V tu chvíli jsem poznala, co je to láska. Ale jemu bylo 16, mně 12. Co jsem měla dělat? Jen doufat, že se stane zázrak. A ten se doteď nestal.

Tábor skončil. A já ani nevím, kolik dní jsem probrečela. Slzy se ze mě draly po litrech. K mému překvapení ke mně do pokoje jednou napochodovala mamka a zeptala se mě, co mi je. A já jí všechno vyklopila. O něm. O mně. Asi jsem neměla čekat jinou reakci, ale já jí čekala. Myslela jsem, že by mě mamka mohla trochu podpořit. Ne. Jenom mi dala kázání o tom, že jsem na něco takového ještě moc malá. 

V nějakém dalším záchvatu jsem nevydržela a napsala mu. Jeho odpověď se dala čekat. Co od něj, sakra, můžu chtít? Sama jsem to pomalu nevěděla. Školní rok začal. Já ho začala potkávat na chodbách školy. Přiznám se, že mi to vůbec, ale vůbec nevadilo. Byla jsem ráda.

Když mě to moje zaláskování po nějaké době přešlo - nebo jsem si to alespoň začala myslet - dělala jsem si legraci z toho, jestli se mi to příští rok na táboře stane zase.

A ono se to opravdu stalo. Jen jsme byli oba o rok starší. To mně, ani jemu na rozumu nepřidalo. Opakovalo se to, co rok před tím. Milovala jsem ho strašně moc. Nevydržela jsem a řekla mu to ještě před odjezdem domů. Větu, co mi na to řekl, jsem doteď nezapomněla. „No, ale jako víš co…“ Tohle mi řekl. Já nevěděla co. A tak jsem opět brečela. 

Spoustu dní po příjezdu jsem strávila zavřená u sebe v pokojíčku a jen a jen brečela. Ve škole jsem ho zase potkávala. Byla jsem moc ráda, že ho můžu mít stále na očích a snít o něm i ve dne. Moje sny byly, na rozdíl od reality, dokonalé. Já a on. Jenom my. Nikdo jiný. Bylo to jako pohádka.

Letošní prázdniny mi přinesly další tábor. A zase jeho. Letos mi to přišlo jiné. Nevím, jak bych vám to mohla popsat. To se asi nedá, když to nezažijete na vlastní kůži. Letos je tu háček. Jemu je 18. On maturuje. Já už ho po tomhle školním roce možná nikdy neuvidím. Jedině na táboře. Já budu ještě další 4 roky na gymplu a on na vysoké škole. Kvůli tomuhle jsem prolila další litry slz. A nebylo mi to nic platné.

Snažila jsem si ten tábor maximálně užít, ale prostě mi to nešlo. Věděla jsem, že tenhle rok je poslední rok, co je na gymplu. Když jsem se vrátila domů, napsala jsem mu. On mi odpověděl, že se už ani nediví. Psali jsme si strašně dlouho. Pomáhalo mi to. Uklidňovala jsem se. Ale věděla jsem, že tohle nic neznamená. Že ho můžu milovat, jak moc chci, ale nic se nezmění. Podle jeho slov mám počkat do 18 a uvidím, že změním názor.

Ale já se bojím, že nezměním. Vlastně ani nechci. Přiznám se, že si pořád sním svoje sny. O něm. O jeho naprosté dokonalosti. Občas se během dne ponořím do svých myšlenek a přemýšlím, jaké by to bylo, být s ním venku, pokecat si jinak než na táboře a nebo se dokonce políbit. 

Tohle jsou moje sny. A já nemůžu dělat nic jiného, než si je snít dál a doufat, že je jednou budu moci přestat snít, protože se stanou skutečností.

Autorka:
» přejít do diskuse

Diskuse k článku  (4)

Příspěvek z 19. března 2015 v 15:00.
meribera v něm napsala:

sleduj

sleduj lidi kolem sebe a určitě někoho potkáš

Příspěvek z 14. března 2015 v 19:39.
kaka29 v něm napsala:

Souhlas

Fakt na to máš dost času

Příspěvek z 13. března 2015 v 11:26.
amandamesa v něm napsala:

času dost

tak na to máš fakt ještě dost času