Každé dítě, když je malé,
vidí věci dokonalé,
hledá lásku, poznání –
na svět lidí pozvání.

Důležitý pro něj hmat,
z kostiček si staví hrad –
když jej ale chytne máma,
dávno už ví, že je známá.

Oči slouží ke koukání,
uši zase k poslouchání –
co však jeho zajímá?
Přece nová rodina!

Když se na něj máma směje,
to je pocit, který hřeje,
když mu pak dá s láskou pít,
cítí, že to má tak být.

Jakmile ho táta koupe,
klidně, tiše, s citem houpe,
ví, že jej má taktéž rád,
může klidně, tiše spát.

…

Roky plynou, vše se mění,
mnohé spadá v zapomnění –
dítě si chce s jiným hrát,
hledá pojem „kamarád“.

V škole bývá srovnáváno,
zjišťuje, že není samo,
jehož nitka osudová
není tak moc pohodová.

Snaží se však zapadnout,
držet se a nespadnout
mimo třídu vrstevníků,
když se daří, tak má kliku!

Mnohdy se však děti smějí –
nehezké se věci dějí,
dítě hledá ale dál
cestu, aby nepadal…

Rodina své místo ztrácí,
je to domov, kam se vrací
rádo, ale s pocitem,
že zná větší matku – Zem.

…

Přicházejí první lásky –
buď krasavci, nebo krásky,
radost, také zklamání –
nový pocit poznání.

Doma člověk téměř není –
od rána až do setmění,
chce užívat života –
to nastane samota.

Jeden pocit druhý střídá,
s rodiči však vyjít… Bída!
Všechno zná a umí líp,
proč nemůže sám už žít?

…

Jednoho dne pozná ale,
že ambice velké, malé,
co měl v době studií,
čas a rozum odkryjí.

Ať je žena, nebo muž,
nechce žíti takto už –
hledá lásku životní
a ne známost na pár dní.

Svatba, poté rodina,
tím koloběh začíná,
opět znova, od miminka,
to tatínek, tu maminka.

Vidí opak rubu – líc,
pro své dítě chtějí víc,
milují ho, rozmazlují,
svoji lásku utužují.

Pryč jeden rok, deset let –
tak rychle se točí svět,
láska jejich uvadá,
v stereotyp upadá.

Problémy se kupí v práci,
ztrácí smysl pro legraci –
dítě roste, oheň – voda,
radost střídá nepohoda.

Jak „dítě“ pak svatbu slaví,
tak se jistě dobře baví –
když nemůže máma, táta,
starají se o vnoučata.

…

Člověk stárne čím dál víc,
nebaví ho takřka nic,
mladým lidem nerozumí –
nechápe, co všechno umí.

Jeho vlasy zbělají,
téměř barvu nemají –
důchod jemu právem patří,
vždyť znalostí, těch má za tři.

Prohloubí se rysy v tváři,
které značí jeho stáří,
když někudy chodívá,
berli v ruce nosívá.

…

Každý život jednou skončí,
rodina se s duší loučí,
všichni pláčí, roní slzy,
že odešel takhle brzy.

…

Co je potom? Těžko říct…
Někdo říká prázdno – nic,
jiný ráj či život nový,
kdo však pravdu celou poví?