Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Los Punťa a jeho dobrodružství

    vydáno  •  Historie · Pohádky · Pohádky o Alíkovi

    Jak už jistě víte, los Punťa je na Alíkovi velmi oblíbený. Ale co jeho rodina a přátelé? To vás určitě zajímá také, ne? Tak to nebudeme dále protahovat a začínáme vyprávět.

    Všichni losové a kamarádi, © Andrejka7821

    >X<->X<->X<-
    Náš přítel los Punťa XIV. V jeho historii je velice zvláštní, že počátky jeho rodokmene sahají až do starověku. Než si některé jeho předky a rodinné spletitosti ukážeme podrobněji, podíváme se na jeho kamarády. Jako prvního tu máme Alíka, internetového pejska, potom Koalíka a hrocha Pepíčka(8:o).

    Jednoho dne si los Punťa četl encyklopedii o starověku a nadával, koho tohle může bavit a zajímat. To ještě netušil, jak moc se mýlí. Sám od sebe by to nečetl, ale do školy si musel udělat referát. Když dočetl, napsal referát a rozhodl se dojít do knihovny encyklopedii vrátit. Když tam knihu odevzdal, šel se porozhlédnout, co nového si půjčí. Vzal si dva díly jeho oblíbené dětské detektivky. V zapomenuté polici našel zežloutlou a zaprášenou bichli, která jakoby byla rozdělená na dvě části. Vytáhl ji a na deskách byla fotografie. Punťa se jen domníval, že je to fotografie, ale byl to portrét. Los vykulil oči – na obálce knihy byl los strašně podobný jeho tatínkovi – srst hnědá, trochu do rezava, vykulené oči, vyceněné zuby svírající trojlístek a rozvětvené losí parohy. Rychle knihou prolistoval a první část byla o historii losů Punťovy rodiny, kde každému vrstevníkovi byla přidělena jedna dvojstrana. Ve druhé polovině byly sepsány vynálezy a postupy, jak je vyrobit. Los si vypůjčil knihu a spěchal domů. Řekl si ale, že rodičům o ničem nepoví.

    Pozval na návštěvu Alíka, Koalíka, hrocha Pepíčka(8:o) a jeho sourozence – hnědého hroch Páju(8:O) a žlutého hrocha Péťu(8:°). Knihu si pročetli, ale jen velmi spěšně. Zajímaly totiž hlavně vynálezy. Nejstarší předci už nebyli kresleni normálně, ale jakoby z boku. Na hlavách neměli parohy a na zádech jeden nebo dva kopce. Nakonec Koalík přišel na to, že se jeden los jménem Punťa-Hotep oženil s egyptskou velbloudicí jménem Nefer a žili spolu ve starověkém Egyptě – v době pyramid velkých králů – faraonů.

    Jednoduchý návod, když Alík přečetl nahlas, dostal Péťa nápad! Návod byl na časostroj. Chtělo to jen pár židlí, kámen, botu a deku. Židle poskládali k sobě a na vrch položili deku. Kluci časostroj sestrojili a fungovalo to! Sedli si na židle, kámen a bota se rozsvítily a tadá… Z předmětů se stal časostroj, jenž vypadal jako kabinka lanovky.

    Objevili se přímo u rozestavěné pyramidy. Byli překvapeni. Nacházeli se v Gíze, egyptském starověkém pohřebišti. V době, ve které chlapci normálně žijí, jsou tam tři pyramidy a šest malých, nenápadných. Pyramidy faraoni, vládci starověkého Egypta, používali jako hrobky. V Gíze mají své pyramidy tři faraoni. Nejvyšší je Chufuova, prostřední je Rachefova a nejnižší Menkaureova. Šest úplně nejmenších bylo pro manželky panovníků. Celkem jich tam je tedy devět.

    V Gíze se kamarádi rozhlíželi, viděli jen dvě velké (Chufuovu a Rachefovu) a tři malé (pro Chufuovy ženy). Ohlédli se a uviděli jakousi sochu. Kolemjdoucí zaprášený pracovník byl dětmi osloven, co to je za stvoření a co se to tu vůbec děje, a on odpověděl: „To je SFINGA, socha našeho panovníka. Tento panovník, co je na sfinze, ale již zemřel, nyní nám vládne Menkaure. A tamhle, to jsou pyramidy. My, stavebníci, jsme tu od toho, abychom je pro panovníky postavili. Jsou nás tu stovky, poněvadž my musíme stihnout stavbu dokončit, než panovník zemře. Pyramidy jsou hrobky. Stavby jsou z vápencových bloků z lomu, které sem vláčíme ručně. A kdo jste vy?“ Děti se představily a pracovník nadskočil, když mu los Punťa řekl jméno svého rodokmenu. „Počkejte tamhle, pod tou palmou. Za okamžik sem přijede panovník Menkaure a tebe rád pozná, protože tvá rodina s ním žije v paláci a pomáhá mu."

    A opravdu. Ani ne za deset minut přišlo osm krásně vystrojených kněží, dvě ženy a na nosítkách seděl faraon Menkaure. Jedna kněžka ho ovívala mohutným dlouhým vějířem a jeden muž nad ním držel slunečník. Panovník se šel podívat na jeho věčné odpočinkové místo. Jeho úbor byl světlý, téměř průhledný, jeho oči vytažené černým líčidlem a na hlavě koruna.

    Přátelé z novověku byli uchváceni. Rychle běželi k nosítkům, které čtyři nosiči položili s Menkaureem na zem, do stínu velké palmy. Přišli dva strážci. Děti se ke králi hrnuly, ale strážci je chytli. První držel Punťu, Koalíka a Páju a druhý Pepíka a Péťu. Alíka však nedovedli chytit. Své obratnosti Alík využil a v běhu přeskakoval balvany i předměty, co na zemi ležely. U toho na smetánku (kněze a krále s bojovníky) volal: „Pusťte je, jsou to mí přátelé a ten parohatý je příbuzný vašeho kolegy, vysokého Punti-Hotepa.“

    Strážce vyzval kněze, aby mu pomohli Alíka chytit. Když se jim to povedlo, svázali ho lanem a spolu s kamarády táhli po poušti k panovníkovu paláci. Faraon nadhodil: „Co je to za zlobidla, oni se odváží si ještě vymýšlet?“ a pořád nekončil s nadávkami: „Ještě dnes je bohové Sutech, bůh zla, Re, bůh Slunce a Chonsu, Měsíční bůh potrestají. Ještě dnes budou v palácovém vězení a zítra nastoupí na stavbu malých pyramid pro mé ženy. Budou přepravovat kameny. Značit, lámat ani umisťovat jim nedovolím.“ Péťovi bylo do breku.

    Zavřeli je do místnosti, která byla úzká a malá a hodně nevybavená věcmi. Byla prázdná a zdi vymalované krásnými malbami. Uprostřed místnosti byl jakýsi kvádr. Koalík řekl: „Tak postel, aspoň, že nám sem dali.“ Byl to ale jen hrubě opracovaný kamenný blok, na kterém by se nespalo moc dobře, ale bylo to jediné „lůžko“, co tam měli. Pája navrhl, že ta „postel“ je tak pro dva, ale všichni se tam nevejdou a mohou vyrobit nějakou jinou. Potřebovali však hodně vynalézavosti, protože tam byla jen skříň, kamenná „postel“ a kus látky. Skříň hroši skolili na zem a Alík z ní vylomil dvířka. Postel vyrobili ze skříně bez dvířek. Z dvířek byly další dvě „postele“ a z látky byla deka. Přátelé se rozhodli, že budou na pěti vlastnoručně vyrobených postelích spát a šestý, bez postele, bude hlídat, aby je strážci nechtěli oddělit nebo s nimi cokoliv udělat. První hlídkoval Punťa, po něm Koalík a takto se do rána vystřídali ve hlídkování všichni.

    V šest hodin (hlídkoval Pepíček) přišla stráž do „vězení“ a chtěla kamarády svázat a odvést na stavbu pyramid. Hroch Pepíček všechny vzbudil. Než vyrazili, byli odvedeni před krále Menkaurea. Po jeho boku stál kněz – údajný předek Punti a také tam byla velbloudice Nefer, Punťova prapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapraprapra a ještě tak 60× prababička. Punťův stokrát praděda, los vysoký jako jedle, se jmenoval Punťa-Hotep III. Když byli kamarádi odvedeni do trůnního sálu – před panovníka, Punťa-Hotep III. na něj ukázal kopytem. Na kopytě viděl Punťa rýhu, co má celá jeho rodina. Faraon se nejdříve zamyslel, zda nejde o podvod nebo náhodnou shodu, ale pak tomu už uvěřil, poněvadž se na těle Punti a Punti-Hotepa našlo ještě několik podob, jako třeba kratší pravý paroh než levý. Nakonec byli faraonem i jeho služebníky vítáni a bylo s nimi zacházeno mnohem lépe, než na začátku. Každý měl v paláci svůj pokoj, mohli se účastnit velkých hostin, nebo se stýkat s Menkaureem. Měli se tam výborně.

    Jednou si Punťa-Hotep do své kanceláře pozval Punťu, aby si popovídali. Chvíli si povídali, jak to chodí ve starověku, potom zase prohodili něco z novověku… A pak Punťu-Hotepa napadla myšlenka: „Punťo, kdy se s hrochy, Koalíkem a Alíkem chystáte zpátky, do budoucnosti, nebudou o vás mít rodiče strach?“ Punťa s klidem odvětil: „Ne, na papírku v obýváku to mají, napsané, že jsem se s přáteli vypravil na menší výlet do minulosti, přečtou si to.“ Punťa-Hotep nebyl přesvědčen, že to je zrovna to nejlepší řešení, ale Punťa prý věděl, co dělá, tak řekl: „Jak myslíš...“

    Večer kamarády sám Menkaure učil hrát Senet, egyptskou deskovou hru (vypadá to krapet jako šachy), která podle něj předpovídala budoucnost. Menkaure byl profesionál. Vyhrál proti všem kamarádům, se kterými hrál dokonce i kněz. Porazil přesilu jeden na sedm úplně bez problémů! Až po šesté to Pájovi začalo jít. A s přáteli a knězem panovníka porazili na celé čáře. Punťa-Hotep a Nefer napínavé utkání sledovali a fandili dětem. Ani kněz už jim nemusel radit, Menkaure schytal jednu prohru za druhou, až se vzdal se slovy: „Nerad to uznávám, ale umíte hrát lépe, než já.“

    Noc utíkala velmi pomalu, protože se kamarádi těšili na další den. Pak Pepíčka napadl nápad, který jen tak nezahodil. Vstal a oběhl celý palác s novinou, že další den dopoledne se vypraví na výlet časem. Dozvěděli se to Koalík, Alík, Pája, Péťa, kněží – ti skutečnost museli hned zapsat, protože to si každý musí pamatovat, když se tu najednou objeví děti o pět tisíc let mladší a umožní jim také cestovat časem. Koalík s Pepíčkem šli k Nefer a Punťovi-Hotepovi, losa Punťu a Péťu poslal k panovníkovi a Alík s Pájou šli za Chamerernebtej, Menkaureovou ženou. Všichni se zprávu dozvěděli, pouze u faraonova pokoje stála stráž a řekla, že se nemá Punťa s Péťou zlobit, ale že král spí a nesmí být rušen, natož buzen, a královna se omluvila, že na výpravu nemůže, musí zastoupit krále a vládnout po dobu, co bude mimo Egypt. Pája se zlobil: „To tu nemáte nějakýho vezíra nebo někoho, kdo by zastoupil vás?“, ale královně bylo jedno, jak se drze Pája choval, jelikož poznala, jak moc je mu líto, že nemůže, a v klidu odpověděla: „Je mi to opravdu líto, ale vezír je zrovna na jihu, v Núbii, a řeší obchodní spory, nezlob se.“ Pája se také omluvil, protože Alík mu posunkem naznačil, že to přehnal.

    Nakonec se toho dne dočkali a ráno si kamarádi rozdělili práci. Péťa šel do skladu pro svitky papyru (papyrus je rostlina, ze které v Egyptě vyráběly věci podobné papíru), na které kněz Punťa-Hotep psal pozvánky na výlet. Koalík s Punťou je roznášeli po paláci a věšeli je tam, kde jen bylo místo. Alík a Pepíček opravovali s pomocí několika lidí z dvora jejich stroj času, jelikož, a to bylo i napsáno v návodu jako upozornění, se při prvním použití může malinko poškodit, a tak je třeba před druhou jízdou vozidlo zkontrolovat, případně opravit. A Pája šel do pokoje královny a celé ráno jí nosil jídlo, hrál s ní Senet a sloužil jí, aby jí to hodné chování oplatil a ona už na to jeho večerní „vystoupení“ dávno zapomněla.

    Na plakáty se chytl král, několik kněží, Punťa-Hotep a Nefer. Nasedli do časostroje. Ano, vešli se tam. Časostroj je zavedl do Athén, centra starověkého Řecka. Ono to vlastně nebylo centrum, ale samostatný městský stát, kterému se přezdívalo „polis“. V Řecku bylo takových polis mnoho, například ještě Sparta. Athény však byly nejzajímavější svými krásnými antickými stavbami. Všichni vysedli ze stroje času. Péťa zjistil, že se výprava nachází v roce 480 př. n. l. a zrovna vypukly řecko-perské války! Řekové a Peršané bojovali o nadvládu hned v několika bitvách. První z nich měla být uskutečněna právě ten den, byla u Marathonu. „Podle učebnic by měli vyhrát Řekové“, sdělil Punťa ostatním.

    Kamarádi s ostatními měli boj jako na dlani, pozorovali ho totiž z větve na olivovníku vysokém několik metrů. Větví tam bylo mnoho, z toho pět jich bylo na sezení, zbytek by praskl. Pepíček, Pája, Péťa, Punťa a Punťa-Hotep byli těžcí, a proto se posadili každý na jednu z pěti větví – ke kraji u kmene – aby strom nepraskl. Ostatní se naskládali okolo a Menkaureovi bylo zajištěno nejvíce pohodlí. Pepíček viděl válku pro Řeky velmi černě, poněvadž Peršanů bylo několikrát tak víc a měli téměř jasnou výhru. Řekové ale vymysleli výbornou taktiku. Zleva i zprava byla bažinatá jezera, proto museli Řekové na Perské válečníky útočit zepředu a z okrajů močálů, aby je obklíčili. Nechali ale volnou zadní část – k moři. Peršany vytlačili k moři. Ti se strachem odpluli. Velitel Perského vojska Dareios I. však na místě podlehl. Řecký voják Feididippidés měl za úkol doběhnout z Marathonu do Athén oznámit výsledek bitvy, běžel 42 km. Na místě únavou zemřel. Ale zprávu oznámil slovy: „Zvítězili jsme!“

    Menkaure odvážně seskočil ze stromu a ostatní ho následovali. Jen strašpytel Péťa slezl ze stromu normálně. Prvního bojovníka, jehož potkali, zastavili a poblahopřáli mu za celý Egypt k neuvěřitelnému řeckému výkonu. A pak se válečník představil: „Jsem Puntistos.“ Dokonce byl Punťovi a i Punťovi-Hotepovi podobný, jako nikdo jiný. Na kopýtku rýhu, levý paroh delší… hotový příbuzný! Opravdu. Byl to Punťův-Hotepův asi 50x prastrýc.

    Ještě se stavili v Athénách na obědě. Puntistos byl šlechtic a podávaly se všelijaké dobroty. Egypťané i přátelé se shodli, že nejlepší byl olivový salát zalitý vínem a olivovým olejem, který připravila losice Punťathéna, Puntistova žena. Jednoduše – hostina.

    I tyto dva nové příbuzné narvali do časostroje a vydali se do budoucnosti. Časostroj je posunul dál a když vysedli, objevili se ve starém Římě. Nejdříve se rozhlíželi a viděli okouzlující centrum antického světa. Všichni najednou upřeli zraky na jakéhosi pána, jenž se procházel po římské ulici. Působil velmi majestátně a mocně. Byl to Galius Julius Caesar, tak se představil. Po jeho boku stál vyzáblý los. Caesar ho představil jako Puntistia II. Puntistius II. vypadal opět podobně, jako ostatní losové. Byl to Puntistův příbuzný přes 16 kolen. Posvačili a do večera pobyli v Itálii.

    Potom se vydali do Egypta, kde vyložili Menkaurea, Nefer, Punťu-Hotepa a tlupu kněží, podívali se na krásný západ strávený u právě dostavěných Menkaureových pyramid (jeho a tři pro jeho manželky) v Gíze. Už se chystali vyletět s Punťathénou a Puntistem do Řecka. Nastartovali stroj času, když tu se po Nilu, řece v Egyptě, prohnal pár lodí a z nich vyběhli slavnostně oblečení kněží, král Menkaure a královna Chamerernebtej. Běželi k časostroji, už to málem nestihli, a na vzlétající časostroj zavolali: „Stavte se zase někdy, vždy jste u nás vítáni. Nejvyšší bůh Re to schválil. Děkujte nejvyššímu egyptskému bohu. Ahoooj!“

    Přátelé letí do Řecka. Když vystoupí ze stroje času, zhrozí se. Kamarádi spatřili bitvu u Thermopyl, další Řecko-perskou válku. Řekové byli poraženi. Jelikož nyní válčili s Peršany Sparťané a ne Athéňané (Řekové z jiného polis), museli se dostat do Athén, kde předali Punťathénu s Puntistem. Tam jim řekli Athéňané na rozloučenou: „Stavte se zase někdy, vždy jste u nás vítáni. Nejvyšší bůh Zeus to schválil. Děkujte nejvyššímu řeckému bohu. Ahoooj!“

    Ještě, protože byl Puntistius zvědavý, a také letěl s kamarády do Egypta a Řecka, museli do Říma. V Římě to nebylo o nic jiné, Říman všech Římanů Julius Caesar poděkoval za návštěvu takto: „Stavte se zase někdy, vždy jste u nás vítáni. Nejvyšší bůh Jupiter to schválil. Děkujte nejvyššímu římskému bohu. Ahoooj!“

    A cestu zpět řídil hroch Péťa. Byl líný naťukat přesný letopočet, datum a čas a tak prostě stiskl tlačítko s nápisem „budoucnost“. Ale asi ho držel příliš dlouho, jelikož když ze stroje vystoupili, přivítal je plechový robot a oznámil: „Dobrý den. Jsem los Punťa MI.“ Přátelé ale tisícího prvního losa jen slušně pozdravili a utíkali zpět do časostroje. Tentokrát to převzal Alík. A ano, zvládli to. Byli doma. Teď sešli z pokojíčku v patře jakoby nic dolů, do kuchyně. Maminka losa a jeho kamarády objala a vyptávala se: „Co se děje, není vám nic? Tři dny bez nás, to jste zvládli?“ A Pája s klidem odpověděl: „Klid, paní Losová, nejsme malí.“

    Maminka zavolala tatínka – pana losa, rodiče Alíka, rodiče Koalíka a maminku s tatínkem hrochů, na palačinky, pizzu a jiné lahůdky, aby měli dost jídla pro všechny. U toho jim budou kluci vyprávět, co všechno zažili. Možná je dokonce svezou časostrojem, aby jim ukázali své rodiny a další generace losů Punťů.

    Alík s Koalíkem dostali za úkol od Punťovy maminky připravit stůl pro daný počet strávníků, ale oni přichystali ještě několik talířů navíc, pozvou totiž kamarády ze starověku!

    Večer byl dlouhý, jako tenhle článek. A Puntistos s Puťathénou přinesli na ochutnání výborný řecký salát, byla to pochoutka.

    Rodiče si mysleli, že blouzní, ale kdepak…

    Děkuji, že jste si článek přečetli celý. Věřím, že se vám líbil.:-D

    Autorka: (12 let)
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (1)

    Příspěvek z 7. srpna ve 20:22.
    Anež v něm napsala:

    5 tlapek, sice hodně dlouhý článek, ale moc se mi líbil