V minulých dílech Lumpiprdly Pizizubky jste viděli:
Ty vážně čekáš, že ti to převyprávím? Když nevíš, mazej si to přečíst!
„Ano, to jsem já. Co mi chcete nabídnout?“ otázal se Ohnivý trol příchozích, tedy spíše přiletivších zvířat. Hajdy, která jediná slyšela onu legendu, jež kolovala (se povídala) po Velikonočním ostrově, svoje děti k sobě však tiskla i nadále.
„Mami, pusť nás. Mrkvíkovi začíná modrat hlava,“ ujal se Hajdina odmražení Kakaoslávek, zkráceně Kakaík. A nelhal – paže zaražené zaječice byly pevně zaražené na ústech malého zajdy, čímž ho matka zarazila v dýchání. Prostě zarážení, kam oko dohlédne. Kakaíkova slova Hajdy probrala a ta křečovitý stisk povolila.
Mrkvík, který už vypadal zase spíše jako malá mrkvička než borůvka, zvědavě dohopkal k Ohnivému trolu a nezdvořile si k němu přičichl.
„Tohohle se bojíš, madam? Dyť to vypadá jako seschlá rozinka,“ poukázal na ukvapenost Hajdiných závěrů. Pak si zacpal čumáček. „A jak tak čmuchám, smrdí to jako pukavec.“
„No dovolte! Když už mi sem jdete nabízet produkty, šarlatáni jedni, tak se aspoň chovejte!“ supěl obyvatel sopky jako vulkán samotný a probodával smečku zajíců svým supím pohledem. Abych vám to osvětlila, Trolův nos skutečně připomínal supí zobák. Nicméně celý zbytek Trola byl oranžový a vrásčitý. Povinnost být jeho outfitem (oděvem) dnes vyfasovaly (dostaly) slipy, jež toho možná pamatují více než já.
Hajdy, která se po bližším pohledu na nevrlého trolího dědulu osmělila, vyvedla i ostatní děti ze záchranné sítě na římsu při okraji kráteru.
„My jsme vám nepřijeli nic podstrkovat, my hledáme...“ protestovala proti Trolovu nařknutí, ale ten ji přerušil.
„Tak co mi tady našeptává tenhle barevnej kašpárek?“ ukázal na Lumpiprdlu. „Prý že máte nějaký slevy na velikonoční produkty!“
Hajdy se na svého chotě (partnera) vyčítavě otočila, poněvadž si žádnou slevu nedohodli. A navíc tu byli kvůli něčemu zcela (úplně) jinému.
„Hergot, mysli na tu raklemu, nebo jak to vždycky říkáš, Hajdy,“ zašpital Lumpiprdla a podbízivě na ni zamžikal (zamrkal). Ta jen zavrtěla hlavou a otočila se zpět na pána, jemuž se sem vloupali.
„Pane Ohnivý trole, my hledáme našeho ztraceného synka. Neviděl jste tudy proletět hejno čápů?“
„Tuten je první, jehož dneska vidim,“ pohodil hlavou směrem k Frankovi, který se stále ještě vymotával ze sítě.
„Konečně. Někdo si vzpomněl, že tu jsem,“ zabrblal plešatý čáp. Bez svého tupé (náhrady vlasů) vypadal též jako sup.
„Ale znám chlápka, kterej najde všecko, co si zamanete. Jmenuje se Estebano,“ pokračoval pak Trol.
„Opravdu?“ pookřála Hajdy. „A kde ho máme hledat?“
Trol poodstoupil kousek doprava a poodhrnul korálkový závěs, jenž se za ním objevil. Vedl do tunelu spoře (ne moc) osvětleného malými loučemi.
„Račte vstoupit. Je tam týpek, co by vám mohl poradit, kde ten machr vězí.“
A tak (ač k tomu tunelu byla Hajdy zpočátku nedůvěřivá) se ponořili do přítmí (šera).
Šlapali a šlapali – na zem, sobě na nohy, a ten exot (podivín) Lumpiprdla bůhvíjak i na strop. Už se obávali, že je Trol poslal do špatných „dveří“, nebo že snad narazí na slepou uličku.
V tunelu
Hajdy z rukávu sypala repertoár (řadu) způsobů, jak by mohla vyslat svou paži pokreslenou závětí na povrch, ovšem ani jeden nezněl uskutečnitelně. A navíc – komu by co odkazovala, když je většina její rodiny s ní a Prdlilump, pokud již nepřistál, někde lítá? Vtom se však tunel začal trochu projasňovat. Zajíci a čáp trochu zrychlili. Venku na ně čekal pohled na krásnou zelenou travičku, která však byla úplně rozrytá děrami. Mezi nimi stál jakýsi svišť a velice důležitě se rozhlížel.
„Helemese, helemese,“ povzdechl si po prvním pohledu na příchozí partičku. Ti nevěděli, co mají očekávat, a tak jen rozpačitě stáli. Po dlouhé pauze samozvaný strážce rozcestí netrpělivě zaklepal packou o zem a otráveně se zeptal: „Tak kampak?“
„Hledáme nějakého E-ste-ba-na,“ ujišťoval se Kakaík, že to vysloví správně.
„Jasan, jasan, tak to tudy,“ ukázal hlodavec na jednu z děr.
Karavana do ní s díky vlezla a vydala se přítmím vstříc dalšímu dobrodružství. Tedy mysleli, že to bude dobrodružství. Místo toho totiž vylezli na úplně tom samém rozcestníku.
„Zase vy?“ otočil se na ně svišť zcela samozřejmě. „Za Estebanem pokračujte tamhlenc.“
Z míry vyvedení cestovatelé se nasoukali do dalšího, o něco těsnějšího otvoru s hustším vzduchem. Tentokrát jim to prolézání zatáčkami trvalo jen chvilku. Jenže se zase ocitli u sviště, jen asi deset metrů vedle.
„Jejda, zvířata, vy se mě nepustíte. Chudák já, Karlos,“ prohlásil a tím se jim i představil. Pak jen ukázal na další vlez, kam zajíci s obavami zamířili, načež už na hodinkách odpočítával, za jaký časový úsek vykouknou jejich hlavinky na vzduch.
Po pár dalších pokusech už to všem nějak nehrálo a čáp Frank se na Karlose obořil:
„Ty sklerotickej domorodče, vždyť se točíme pořád na tom samým místě!“
„Neotvírej si na mě zobák, opeřenče,“ pohrozil mu na oplátku Karlos. Pak si poklepal zamyšleně na bradu a vydoloval z hlavy skutečnou polohu hledaného tunelu.
„Tenhle už je určitě ten pravej.“
Poutníci opět následovali světla pochodní, ale už nevěřili v naději. I jindy optimistické děti se ploužily jako puberťáci z amerických filmů o valentýnských plesech, na něž se při dlouhé chvíli dívával soví strýček Ruprt, přičemž dlabal popcorn po tunách. Jenže každý ví, že naději ani rána z brokovnice nedorazí, a proto za chvíli zpozorovali světlo. Ovšem odlišné od toho, co viděli na konci tunelu, když poprvé přišli za Karlosem. Toto zářilo do oranžova. A východ z té tmy překrývaly řetízky z korálků.
„Už jsme tady!“ zajásala Hajdyprdla a proskočila tou lacinou clonou. Ostatní ji napodobili, avšak jakmile jim docvaklo, že tu dlouhou cestu vážili zbytečně, jelikož už na ně zase civěl Ohnivý trol, vypěnili.
„Ten sysel, nebo co to bylo, nás poslal zase špatně!“ zasténali sborově.
„Ale kdepak, přítelíčci. Karlos je mazák a pracuje přes časy. Brnknul jsem mu, ať vám to nedělá jednoduchý,“ vysvětlil Trol a pokrčil rameny.
„A kde je Estebano?“ ptali se vyčerpaně po svém údajném spasiteli.
„Hned tu bude, jen ho zavolám,“ zdvihl Trol ukazováček a významně se otočil, jakože k odchodu. Nepohnul se nicméně ani o píď. Místo toho se vytasil s něčím, co nikdo nemohl očekávat. Obrátil se ostatním zpět na oči, na nose sluneční brýle a s dramatickou pózou zvolal: „Estebano, k vašim službám.“
Dovede zajíce tenhle Estebano za Prdlilumpem? A jak se zatím má Prdlilump? To se dozvíte v dalším díle.
Pro Alíkoviny,
Qetuo.
