Prdlilump ze světa mimo skořápku slyšel nějaké hlasy. Špitaly, cupitaly, ale hlavně se hodně hihňaly a pištěly.
„Jsi si jistá, Ljubo, že tohle vejce patří tobě?“ ušklíbl se první.
„Ale prdlajs, kecá. Jak by mohla vyprdnout tudletu monstrositu (příšernost)? Už na první pohled poznáš, že je to víc než dvakrát větší než ona.“
„To jo. Už jsem viděla, jak Zahálkový do hnízda nasadila svýho spratka kukačka, jenže tohle je úplně jinčačí liga,“ ozval se ještě někdo třetí.

Prdlilump byl rád, že měl ty super slechy, a to nejen proto, že díky nim mohl ukájet (uspokojovat) svoji slabost pro zvuky z kosmu (vesmíru), již zdědil po otci. Tedy byl by rád, kdyby se nad takovou užitečností částí svého těla zamýšlel. Vlastně si můžeme oddechnout, že ho zrovna tohle netrápí, poněvadž jinak by se tam, kde by se Prdlilump i se svými zaječími schopnostmi zrovna „zaparkoval“, stávalo mnohem více nehod a nedorozumění. Zkrátka jsem tím chtěla říct, že by se běžný člověk musel hodně snažit, aby zaslechl tahle mimoskořápková stvoření, jež se tenounkými hlásky hádala.

„Třeba to byla ta… adopce. Mám pravdu, Ljubo?“ vyzvídal zrovna ten první hlas, když už to Prdlouše v dárkovém balení ve tvaru skořápky přestalo bavit. Usilovně kopal do oblých stěn.
„Pozor, koukejte, holky! Už to začíná. Zázrak stvoření!“ vykřikla jedna z dam. Ovšem jakmile se ten malý „zázrak“ vydral na povrch, Ljuba, obyčejná sýkorka, začala litovat, že se chlubila cizím peřím, lépe řečeno falešným vejcem z Hajdina velkoobchodu.
„Uáááá,“ zakřičely všechny malé ptáčenky, ptáčice, ptákovnice, ptákoviny či jak se říká samicím ptáků. Rozlétly se – včetně Ljuby – do všech stran a nechaly Prdlilumpa na stromě samotného, což byla chyba, protože on se hnedka spustil po kmeni stromu dolů na zem, čímž oloupal kůru, která – ve tvaru slupky od banánu – pleskla o zem.

Prdlilump se pak vydal po dlouze bezmyšlenkovité cestě na rozkvetlou louku, rozprostírající se téměř na půlce tohoto údolí. Tentokrát však v hlavě jednu myšlenku objevil: „Tady je to nějaký povědomý.“

…

„Nuže, Estebano…?“ prohlédla si Hajdy s hlavou nakloněnou na stranu vystajlované (moderní) Trolisko. „Jak nám hodláte pomoci s hledáním našeho Prdlilumpa?“
„Prdlilumpa? Já myslel, že hledáte syna.“ Trol se poškrabal na pleši.
„No ovšem – Prdlilump je náš potomek,“ zkřížila Hajdy ruce na prsou. Trol jí to opět oplatil jen zmateným úšklebkem. Otočil se na patě a vydal se do nějaké štěrbiny v kráteru. Skupinka se vydala skrz korálkový závěs za ním. Na rozdíl od strašidelné chodby, jíž museli (vlastně nemuseli, ale Ohnivý trol je trouba a komediant) projít, tady stěny osvětlovaly zcela normální lampy. Těžko říct, zdali chtěl pán sopky pouze šetřit za elektřinu nebo je to další výplod (výtvor) jeho kašparství.

Když rozsvítil, zajíci a čáp násilně zúženými zorničkami spatřili velký monitor (obrazovku) přes půlku stěny, obklopený několika menšími počítači. Trol si dřepnul na polstrovanou židli u lesklého stolu a začal cosi ťukat do klávesnice. Potom se přes celou tu drahou obrazovku objevily fotky slimáků a jedna Prdlilumpova v samém rohu.
„Jo, tak von je to fakticky váš synátor. Já už si začal říkat, že jste nějakej úchylnej rod uctívačů slimáků. Prdlilump je ve starotrolštině slimejš,“ zachechtal se pro sebe a najel na jeden velice detailní obrázek toho bezpáteřního stvoření (stále hovoříme o slimákovi, ne o Prdlilumpovi). Všichni znechuceně odvrátili zrak, načež se Trol… tedy Estebano, zasmál ještě hlasitěji.

Pak všichni zaujatě sledovali, jak Estebano stahuje fotku zajíce Prdlilumpa a dává ji do nějakého speciálního programu. Byla to taková nepodstatná momentka z internetové verze Schopného zobanu, drbacího časopisu sovice Ruprta. Prdlilumpík na ní bojuje s opicí a zároveň frčí na pojízdném stánku plném petard a prskajících odletujících rachejtlí. Jo, jo, pěkná vzpomínka na dovolenou v Brazílii.

„Přepočítávám,“ ozval se ženský hlas z Trolových reproduktorů. Lumpiprdlu ten hlas fascinoval a prosil neživou věc, aby promluvila znovu. To ovšem pouze nakrklo Hajdy, která dokáže žárlit i na pouhý hlas, a program stále jen přepočítával. Trol si toho všiml, a aby zamachroval, změnil v nastavení ono „přepočítávám“ na svůj vlastní hlas. Tím se krátké zažhnutí hněvu uhasilo.
„Objekt nalezen,“ zaskřehotal pak Trolův elektronický duplikát (dvojník). Na monitoru začal hrát záběr toho, jak Prdlilump z jakési budovy odnáší plnou náruč kakaa v krabicích. Lumpiprdlovi velice povědomou značku kakaa...

Kakao značky Qetuo - jen pro mlsné jazýčky

„Hergot!“ vyjekl Lumpiprdla. „Kakao, sámoška, Hatlamatlas!“ Hajdy přimhouřila oči a zakmitala čumáčkem.
„Můj omezenej manžel má pro jednou pravdu! Vždyť to je záběr z kamery u sámošky v okolí Hatlamatlasu. Kde jste, člověče, přišel k přístupu k týhle kameře?“ divila se oprávněně Hajdy.
Estebanovo čelo zkropil pot a začal se ošívat.
„Víte, jakožto samozvaný pracovník bezpečnosti světa… planety… Země… glóbu… kontinentů… ehm, bezpečnosti… mumli, mumli, mumli,“ zakecával to pan Trol, dokud to všechny nepřestalo zajímat.
„Takže bráška musí být u strejdy Ruprta a tety Růženky!“ zavýskla dcerka Hajdyprdla a vyskočila radostí do vzduchu. „Takže bude návštěva! Překvapíme je u nich doma.“

„Tak to teda ne!“ rozhodl čáp Frank, dopravce a v uplynulých dnech i taxikář. „Copak v takovýmhle stavu můžu letět? A ještě vás nést?“ Zatočil se kolem dokola, aby ukázal, jak je strhaný. Navíc obloha nad vulkánem se zdála být pochmurná. Ale aspoň zrovna nebyla noc.
„Když nás vezmeš na záda, dostaneš speciální odměnu! Peníze se vždycky hodí, ne?“ prohlásila Hajdy.
Čáp naposledy vykoukl ze štěrbiny na oblohu, pohladil svou lysinu na hlavě a hlasitě polkl.
„Tak dobrá. Ale chci, abyste se za cesty chovali slušně!“ Vyrazili k odchodu, ale než se vymotali z Trolovy nelegální špionské místnosti, zaječice ještě ke svým dětem zašeptala: „Strhnu mu to z vánočních prémií.“

„Děkujeme, Estebano,“ zavolali ještě všichni sborově, než se vznesli. Trol měl po dlouhé době pocit, že potkal přátele, a tak jim chtěl zamávat. Jak byl celé ty roky zatrpklý (zklamaný), připomínalo to jeho mávání spíš hrození pěstí, avšak snaha se cení. Cestovatelé byli zase plni odhodlání a věřili, že už jim nic nestojí v cestě.

Hrdinové vyráží na Hatlamatlas

Pokračování příště…

Pro Alíkoviny,
Qetuo.