Alík

  • Alíkoviny
  • Klubovna
  • Hry
  • Nástěnky
  • Soutěže
  • Vtipy
  • Poradna
  • Copak hledáme:
    Kde hledáme: Přihlášení uživatelé mají lepší možnosti hledání.
    Jsi tu poprvé?

    Alíkovina

    Lumpiprdla 2: Sladký Hatlamatlasi

    vydáno  •  Povídky

    Zdá se to jako velká shoda náhod, ale je to tak. Prdlilump je na Hatlamatlasu. Jenže... kde? Lumpiprdla to tam zná jako vzorek na své srsti, ale vzpomínky a jeho zakořeněné zvyky ho pořád rozptylují. Aby společně s ostatními vypátral svého synka, bude potřebovat notnou dávku štěstí. Protože, jak si brzy povíme, ani dnes není rozum jeho silná stránka.

    Lumpiprdla se vrací, © Qetuo

    „Turbulence! Bluuáááh!“ profackovalo Hajdy nemilé probuzení. Na obličeji jí přistála Kakaoslávkova tuze nevoňavá šavle. Dotčená zaječí samička použila své gigantické (obrovské) uši jako stěrače, přičemž jí k tomu její manžel Lumpiprdla dělal celkem věrohodné zvukové efekty.
    „Kdepak turbulence, my přistáváme,“ oznámil radioaktivní čáp Frank, jejich „osobní tryskové letadlo“.
    „Necítíte něco divného? Tady u Hatlamatlasu to hrozně páchne. Jak jste tu mohli žít?“ dodal netušíc, že zdroj toho odéru (pachu) mu mezi perutěmi (křídly) zelená a omdlévá.

    Jakmile Frankovy pařáty dosáhly pevniny, pasažéři se z něj skutáleli jako hrouda hrušek. A Hajdy čumákem přímo do louže.
    „Lepší než to předtím,“ konstatovala, vyhopkla na nohy a setřásla ze sebe vodu a prach. „Kudy se tady jde k Ruprtovi s Růženkou, Lumpiprdlo?“
    Rozbolavěle se otočila a spatřila, jak se Lumpiprdla se zvukem, jenž zněl asi jako když se řekne flup, slupuje ze země jako slimák (ve starotrolštině Prdlilump, jen tak mezi řečí) a sprintuje kamsi do dálky.

    „Tatííí!“ halekaly děti, zatímco se řítily za svým duševně nevyzrálým rodičem. Hajdyprdla čili Hajdy mladší se však najednou zastavila a udýchaně se svezla do trávy. Hajdy starší kolem ní prosvištěla, nabrala ji na ramena a pak všichni společně zase šupajdili za Lumpiprdlou. Kam se to tolik žene? A proč se u toho tváří tak natěšeně? A proč se mu protáčí hlava o tři sta šedesát stupňů?

    „Už nemůžu, běžte beze mě,“ padnul únavou i Kakaík, u čehož zadržel další šavli. Hajdy na nic nečekala a posadila ho zase na ramena Hajdyprdly. Lumpiprdlovi samým nadšením už dokonce blikala fialová očka, ale nikdo stále nechápal proč. Dokonce i Frank, geneticky modifikovaný (pozměněný) čáp, jehož oči za šera fungují jako světla (i jako mlhovky, potřebuje-li někdo podrobné info do školního projektu o zmutovaných čápech), se Lumpiprdly v tento moment obával.

    „Mamííí,“ zakvičel nakonec i chocholatý Mrkvík z posledního a jen počkal, než si ho Hajdy také naštosuje na ramena. Ve výsledku za hyperaktivním velikonočním zajícovcem běžel pořádně vratký huňatý komín, jehož nejvyšší stupně se nebezpečně kymácely ve větru.
    „Madam, táta běží k řece!“ zjistil Mrkvík, který měl nejlepší výhled. „Co tam chce dělat?“
    Než si stihla Hajdy, jež v ten moment prozřela, zase povzdechnout nad činy toho stvoření opačného pohlaví, Lumpiprdla už žbluňkal do chladné jarní vody.

    „Kdo bude poslední, toho schjamstne Zelenáč!“ zahalekal. Teoreticky byl ovšem poslední Lumpiprdla – poslední, koho by si normální zaječice bažící po normálním životě vzala. To však nebyl Hajdin případ. V žilách (u velikonočních zajíců podobných pendrekům) jí kolovala krev s devadesáti procenty touhy po dobrodružství a deseti procenty odhodlání. (Možná odhodlání dokázat, že nic není tak obtížné nebo nesnesitelné a že když zvládáte Lumpiprdlu, zvládnete i všecičko ostatní.)

    Hajdy tedy jemně sňala své drobky ze svých ramen a vrhla se za Lumpiprdlou.
    „Tak to teda ne, tady nejsme na dovolené! My chceme najít našeho synka!“
    Pár chvaty zpacifikovala krokodýla, který se vynořil jen pár metrů od Lumpiprdly a už si uvazoval sametový bryndáček.
    „Drž,“ přiměla pak Lumpiprdlu zatáhnutím za ocásek, aby ztuhl jako prkno, a naskočila na něj jako na surf. Udělala pár megahusťáckých otoček a triků a doplula s ním na pevninu. Krokodýl byl tak uchvácen jejím výstupem, že zapomněl na svou ostudnou porážku a zuřivě tleskal.

    Hajdy si ovšem nemohla dosyta (do sytosti) užít svou dvacetisekundovou hvězdnou kariéru (vzestup), neboť už se nemohla dočkat, až se znovu shledá se svým ňuňatým Prdlilumpíčkem. Skoro uronila slzu nad tím, že už je takovou dobu sám bez dozoru. Vždyť byl ještě nedávno úplně malinký, maliličkatý. Ještě nedávno mu plínku měnit musela, když se… na tom nezáleží. A vy stejně další detaily nejspíš slyšet netoužíte. Prostě už bylo na čase Prdlilumpa najít.

    Lumpiprdla vedl tu výstřední karavanu (podivínskou výpravu) směrem ke svému bývalému domečku na stromě u Ruprta. Ten tam nyní bydlel se svou ženou Růženkou, jež naprosto zbožňovala Lumpiprdlovu ratolest (děti). Jestli bylo místo, kam by Prdlilump jako první šel, byl by to právě strom na hoře Hatlamatlas.

    Zajíci a čáp společně přešli asi pět kopečků, jeden hluboký les a pořádně čvachtavou bažinu. Když se najednou objevili u sámošky.
    „Lumpiprdlo!“ obořila se Hajdy na jejich neschopného průvodce, „chtěli jsme přeci k Ruprtovi, ne sem!“
    „Musíme pro kakao. Bez kakaa není energie, bez energie není dlouhá cesta!“ ohradil se on a skočil do onoho malého obchůdku. Že jen při cestě pro kakao urazili zbytečných pět kilometrů, to mu zřejmě nedocvaklo. Navíc bylo jasné, že zde Prdlilump nebude, jelikož sám už dost kakaa odnesl, nebyl důvod se vracet pro další.

    Neměli ale na vybranou, protože zajíci okolí Hatlamatlasu moc nenavštěvovali a jediný, kdo se tu vyznal, byl Lumpiprdla. Proto se posilnili (až na Franka, jehož zobák není uzpůsobený k srkání z brčka) a znovu vyrazili. Slunce už statečně svítilo a dostat se na Lumpiprdlovu rodnou horu byla fuška. Ale když děti uzřely (uviděly), jak se jejich tatínkovi po shledání s dávným bydlištěm zaleskly oči, poznaly, že ten výšlap stál za to. Lumpiprdla vzpomínal na to, jak mu Ruprt před spaním čítával z jeho oblíbené knihy. A jak z koruny stromu poslouchal vrnění Saturnu. Zastesklo se mu po tom, jak si po domě dělal sbírku žvýkaček a Ruprt z toho pěnil. Víc si vlastně Lumpiprdla už nepamatoval, ale i tak se ho ty vzpomínky dotkly. A navíc – už jen za to, že si pamatoval cestu až sem, by si při své mozkové kapacitě zasloužil medaili.

    Jako na zavolanou se dvířka stromu otevřela a na vstupní větev se vypotácel Ruprt, sněžná sovice. Asi tak pět minut si prokřupával všechny klouby a až teprve po tom si všiml hostů.

    Zděšeně si protřel pařáty oči, jelikož si na moment myslel, že vidí Lumpiprdlu pětkrát. Stále se mu občas zdály divoké sny o tom, jak Lumpiprdla všechno ničí a kazí. Ještě když pouštěl Hajdy se zajíčaty do jejich vyvýšeného příbytku, namlouval si, že je to, jak vidí Lumpiprdlu očichávat kus mechu vytržený ze země, jen dost opravdově působící noční můra. Jenže tahle můra iluzionistka (klamavá kouzelnice) odletěla dříve, než by si byl sovičák přál. Jen se ještě podivil, že do jeho stromu vchází i jakýsi velikánský bílý pták, pak pokrčil rameny a zabouchl dveře.

    Jen za pár minutek už Ruprtovi jeho „vnoučata“ (Lumpiprdla si z nějakého důvodu začal myslet, že jsou Ruprt s Růžou jeho rodiče) obracela obývák naruby, zatím co si on s Růženkou, Frankem a Hajdy bránili své šálky nabídnutého čaje na gauči u konferenčního stolku.

    „Ale u nás Prdlilump není, toho bychom si přece… všimli,“ mrkla Růženka směrem k tomu chaosu, který páchaly (způsobovaly) děti.
    „No, to mi teda nejde do hlavy,“ nešlo to Hajdy zcela zjevně do hlavy. Nezbylo jí nic jiného, než se na té své nedojedené hlavě podrbat. „Kde se může toulat, viď, Lumpiprdlo?“
    „Jo, jo, žmoulat,“ odpověděl Lumpiprdla nezaujatě a dál drtil sáček v hrnečku přesyceného roztoku vody a čajových lístků.

    „Kdyby nám tak mohl někdo dát alespoň indicii,“ svraštěl Ruprt čelo.
    „Vuííííí!“
    „Třeba jen malinkou nápovědu,“ přidala se Růženka.
    „Jupííííí!“
    „Navedl nás na správnou stopu,“ zašklebil se Frank.
    „Uááááhahááá!“ ozvalo se napotřetí.

    To už si Kakaoslávek všiml toho podivného jásavého zvuku, který střídavě přerušoval hovor dospělých, a překvapeně ukázal ven z okna.
    „Podívejte, to je bráška!“
    A skutečně. Střídavě s tím zvukem, který připomínal hysterického uživatele tobogánu, se v okenním otvoru objevoval Prdlilump. Nezdálo se však, že by „přilétával“ přímo k oknu. Spíše se dalo říct, že je hodně a hodně daleko, a že to je Prdlilump se dalo poznat pouze podle toho, že to vzlétávající bylo tuze barevné a nepříjemně hlasité.

    „Kluk jeden ušatej!“ zalapala po dechu Hajdy a vyrazila ze dveří.
    „Kluk jeden paličatej!“ mrmlali hned v závěsu Růženka s Ruprtem.
    „Shluk jeden vrásčitej!“ nepochopil tak úplně zadání Lumpiprdla, nicméně i on se vydal za svým synem. Dokonce i děti přestaly demolovat (ničit) a jaly se všelijakého hořekování (nadávání). Jen Frank zůstal nečinně sedět v cizím obýváku a dál si do volete klopil čaj.

    Společně nasupeně (nazlobeně) leč (ale) starostlivě dodupali k propasti, protože přesně odtamtud se Prdlilump vznášel. Objevoval se po takových intervalech, že měl Lumpiprdla pocit, jako by tam Prdlilumpů bylo více. Jako by snad s nimi někdo žongloval.

    Nebo je střídavě ukazoval a schovával jako terčíky na pouti. Čím víc nad tím zajíc přemýšlel, tím víc těch Prdlilumpů viděl. Vyskakovali z každého kouta. Pár jich i spadlo z oblohy. Jiní fičeli z křoví do křoví, jako by je na sebe navzájem vystřelovaly znepřátelené kolonie křováckého dělostřelectva. Někteří se přikutáleli z kopce. Před dalšími se otevřela zem a oni z ní vyskakovali ven. Hrstka se jich ze země vykvetla po vzoru květin…

    „Co to s ním je?“ zašpitala znepokojeně Hajdyprdla do ucha Ruprtovi, jak nejtišeji svedla.
    „Tohle je běžná zkušenost – divím se, žes ho takhle ještě neviděla,“ povzdechl si on a odtáhl tu maličkou dál od Lumpiprdlovy pomatené, do-blba-koukací seance (schůzky) s asi tisícovkou vyhalucinovaných (vidinami způsobených) Prdlilumpů.

    Na ty duchapřítomné už pravý Prdlilump nadšeně mával. A pak zase ne. A pak ano. A potom zase ne. Obezřetně shlédli přes okraj propasti, jenže jakmile uviděli toho pomyslného žongléra, rychle se zase stáhli.
    „To je přece Yetti, madam, tvůj úhlavní nepřítel!“ zakňoural Mrkvík poplašeně.
    „Co prosim?!“ vytřeštil i Ruprt oči. „Já ho bral jen jako nerudnýho souseda, ale jestli je na Hajdy zasedlej, tak jsme ve velký bryndě!“
    „Ale jděte!“ okřikla je Růža. „S Yettim si vždycky ráno u poštovní schránky zamáváme. Když to s ním vyřídím já, všechno bude v pořádku. A možná se mi i povede vás s ním usmířit.“
    „Tak jo, leť za ním ty, Růženko, a všechno se vydaří,“ kývli i ostatní.

    Než však stihla byť jen roztáhnout křídla, Lumpiprdla se napůl probral z mrákot (transu) a začal halekat:
    „Jéééé, Hajdy, tady jsem tě zmerčil poprvý, že jo?“
    „Teď ne, Lumpiprdlo,“ sykla na něj jeho družka výstražně.
    „Ale i jo. A mohla za to ta mrkev. A takhle,“ – pleskl sebou na zem – „se kutálela a kutálela, až úplně žuchla z...“ nestihl to doříct.
    „Já věděl, že to přijde,“ povzdechl si Ruprt a zacpal si uši, aby neslyšel Lumpiprdlův křik.

    Lumpiprdla se zřítil na zaskočeného Yettiho a za okamžik po něm i Prdlilump. Nakonec z něj oba sklouzli dolů. Bílý chlupatý obr se chystal obrovitě zařvat na Lumpiprdlu, jenže pak si všiml, že se Prdlilump asi uhodil, a tak ho popadl do svých gigantických (obřích) pracek a začal ho – ač to nebylo potřeba – konejšit (utěšovat). V ten moment všem docvaklo, že ten huňáč nechce malému zajíčkovi ublížit. Jen si s ním hrál. A asi… asi ho měl rád.

    Smutný Yetti

    „Hele,“ obořil se na něj nebývale odvážně Lumpiprdla. „Tohle jsem já, akorát malej, takže mi mě vrať!“ Yetti po něm hodil zlostný pohled. Ale pak si všiml, že má Lumpiprdla pravdu. Postavil je vedle sebe a poznal, že jsou ti dva rodina. Než nechal tesknou slzu, již uronil, vsáknout do huňaté tváře, otočil se k odchodu.
    „Osamělý…“ zabručel ještě přes rameno a s burácením odcházel do nedaleké jeskyně. Prdlilump se vrhl svému otci do náruče a pořádně se objali.

    Hajdy ovšem tahle chvilka nepřišla tak šťastná, jak by měla být.
    „Počkat!“ zarazila Yettiho. Růženka jí pomohla snést se bezpečně na dno trhliny. „Znám někoho, kdo je taky sám a potřebuje parťáka!“


    Čáp Frank za svou absolutní lenost v podobě nepomáhání při konečné záchraně Prdlilumpa dostal trest v podobě stěhování Ohnivého trola do Yettiho jeskyně. A nejen Trola, ale i stovek jeho nestylových kabátů a péřových bund. No co – Trol se přece musel na prostředí, které nemělo s teplem v sopce nic společného, pořádně vybavit. A neopomněl ani svoje propracované špehovací zařízení.

    Ale Frankovi taková práce navíc nevadila. Za svou ochotu dopravit rodinu majitelky velikonoční továrny až na Hatlamatlas byl povýšen na hlavního řídícího dopravy.

    Zajíčata si už od příště dávala pozor na veškerá tovární zařízení, zatímco Hajdy je už nenechávala v továrně samotné. Zvlášť Prdlilumpa, který se nikdy nepřestal podobat svému tatínkovi. Všichni společně častěji navštěvovali Růženku s Ruprtem, což nakonec ani sovímu samečkovi nevadilo, protože si aspoň mohl zajíčata průběžně modelovat ku obrazu svému (Mrkvík pochytil jeho lásku k Schopnému zobanu).

    A Lumpiprdla? Ten zůstal pořád stejný. A možná to je na něm to nejlepší.

    Pro Alíkoviny,
    Qetuo.

    Autorka:
    » přejít do diskuse

    Diskuse k článku  (5)

    Příspěvek z 18. ledna ve 20:08.
    FenečkaEjmi v něm napsala:

    Paráda, pět ťapek. ok
    Doufám, že bude pokračování. 8-P

    Příspěvek z 9. ledna v 8:41.
    Qetuo v něm napsala:

    Děkuji moc všem @)->-

    Příspěvek z 9. ledna v 7:38.
    smejky225 v něm napsal:

    Obrázky jsou super, stejně jako příběh.