„Prdlilumpe, ty jsi ze všech děcek nejstarší, takže...“ odmlčela se Hajdy. Po pohledu do očí svého syna, které připomínaly ty Lumpiprdlovy ze všech nejvíc, se obrátila na Mrkvíka a poručila: „Dohlídni na ostatní, aby nevyváděli nějaký skopičiny.“
„Rozkaz, madam,“ zasalutoval rychle a pelášil za ostatními, již se už vrhali střemhlav (po hlavě) do jednoho z přilehlých tunelů.
„Ti se nepoučí,“ otočila se pak Hajdy na Lumpiprdlu, ale když spatřila, jak vykousává do mrkve miniaturní sošku a odhryznuté kusy plive na podlahu, zavrtěla hlavou a prohlásila: „Já nešťastná.“

Zaječí pár s batikovaným kožíškem se dnes večer vydával na návštěvu k sousedu Ďáblu, tasmánskému čertovi, který pořádal ochutnávku doslova ďábelských papriček pro celý ostrov. Musím také poznamenat, že je pan soused ďábelsky nepřipravený na Lumpiprdlovu přítomnost, jelikož pozval jenom Hajdy. Ta si však vzala s sebou svou drahou polovičku, která je samo sebou dosti sama sebou, což někomu nemusí vyhovovat a může mu to připadat i ďábelské. A ačkoliv by někdo mohl prohlásit, že podle tohoto popisu z toho kouká velice bezbožný (hříšný) večer, jediná nekřesťanská věc na ostrovní slezině je suma, jež musel Ďábel za extra pálivé papričky vysolit.

Dorazili na roztomilý kopeček, kde se sochy Moai shromažďovaly do kruhu. Hostitel jim nadekoroval (nazdobil) na kamenné hlavy věnečky z květin a rozvěsil mezi nimi řetěz s ohnivě zářícími lampiony. Vzduchem se linula vůně, která štípala v nose tak, že z toho Lumpiprdla přestal šilhat. Ďábel si zkrátka s navozením vzrušující večerní atmosféry dal záležet. Lumpiprdlovou přirozeností už však bylo, že ji neuměl nezničit.

Přistoupil ke kotli s čili omáčkou, na jehož okraji seděla pěkná zelená kobylka. Lumpiprdla ji sledoval tak upřeně, jako by ji hypnotizoval. A onen hmyz zíral zase na něj. Hleděli si do očí tak dlouho, že už se zajíci zdálo, že jí vidí do samé hloubi duše. Třebaže to bylo jen pět minut, připadalo mu to jako tisíc let, co se takhle navzájem pohledem podporovali a vyměňovali si telepaticky (myšlenkami) své domněnky o tajemství vesmíru. Lumpiprdla jí měl toho tolik co vysílat o Hulahupové planetě, jenže pak…

„Neee!“ zarezonovalo kruhem. Kobylka hupsla bez varování do omáčky, až to zasyčelo jako v ohni. „Já tě v tom nenechám!“ odhodlal se Lumpiprdla a střemhlav se vrhnul do jediného kotle s pikantní pochutinou. Po pár sekundách si to však rozmyslel a celý obalený z baňaté nádoby vypadl. Posbíral své ožehnuté končetiny a zběsile pobíhal mezi hosty.
„To je příšera z legendy o Ohnivém trolu!“ zajíkali se a brali nohy na ramena, kolem pasu, do náruče, nebo prostě tam, kam se jim vešly. Já onu legendu neznám, ale věřím, že musela být tuze strašidelná. Kolemstojící pštrosi se dokonce pokoušeli vrazit hlavu do písku, přestože oni sami ví, že pštrosi s hlavami v zemi jsou mýtus. Želvy se jako zázrakem přepnuly na turbo pohon. Tučňáci neočekávatelně odletěli.

„Jde se domů!“ zastavila Hajdy šíleně rotujícího (točícího se) Lumpiprdlu. Osvobodila od omáčky jeho oči, drapla ho za packu a táhla pryč. „Omlouvám se,“ mrkla provinile na souseda Ďábla, kterému z očí sršely blesky. Dál se už ale neohlížela, a to ani na svého chotě, který i po tom teátru tvrdil, že je díky účinkům papriček neviditelný. Při příchodu domů si Hajdy kecla na z hlíny uplácané schody a složila hlavu do dlaní. Velikonoční zajíci jsou obecně potrhlí a energičtí, Lumpiprdla je nicméně definicí fráze „čeho je moc, toho je příliš“.

Tento provinilý králík, přestože ani maličko viny necítil, se ke svému protějšku sehnul a podal jí onu ožužlanou mrkev, s níž si před odchodem pohrával. Hajdy ji odevzdaně uchopila a zjistila, že to je její vlastní socha. Nechutná, smradlavá, oslintaná, ale…dojemná.
„Lumpiprdlo,“ fňukla Hajdy, „na tebe se ani nedá zlobit.“
„Já teda jeden důvod k vzteku mám!“ vložila se do hovoru jedna ze slepičích pracovnic Velikonoční výrobny. „Že se tenhleten ťululum vůbec reprodukovat (rozmnožovat). Jeden z těch vašich dárečků se poslal poštou bůhvíkam.“
„Cože? Jak se to mohlo stát?“ vyhrkla Hajdy. Na scénu se doplahočil Mrkvík, který s úšklebkem vrtal špičkou packy do země.
„Víš, madam, my jsme si takhle hráli v balíčkovně a Prdlilumpa napadlo, že by...“
„No jasně, Prdlilump!“ zatahala se Hajdy vzteky za uši, až byly skoro o metr delší.

Společně se vydali do sektoru (úseku) balení Velikonočních předmětů. Na tomto místě bylo zajímavé, kolika různými způsoby se dá něco zabalit. Některé předměty byly zapečetěny v barevných kraslicích, jiné v dárkových krabičkách, další třeba v celofánu. Od té doby, co tomuhle kolosu (obrovskému objektu) zpola (napůl) velí Lumpiprdla, se zavedlo balení do krabiček ve tvaru těch na kakao a vajíčka s motivy Saturnu.

„Tady se to stalo,“ ukázala dcerka Hajdyprdla na lis na kraslicová balení. „Prdlilump nám chtěl udělat přednášku o tom, jak si představuje narození strejdy Ruprta.“ Lumpiprdla se té představě nekontrolovatelně hihňal, až mu cvakaly piraňovské zoubky.
„Já tě zachráním, potomče!“ zvolal pak z náhlého uvědomění a aniž by to někdo čekal, hupsnul do lisu také. Než ho stihl kdokoli zastavit, už si to v jedné nadměrné kraslici kutálel po konečné skluzavce na cestu do neznáma. Všechny děti a Hajdy vklouzly do skluzavky, sklouzly dolů a proklouzly do shromažďovny, odkud už čápi startovali na noční dodávku dekorativních (ozdobných) předmětů.
„Hergot, tady je tma,“ slyšeli už jen z některého košíku na ptačích zádech. Pak onen přerostlý radioaktivní čáp zamával křídly a ze tmy už jste mohli spatřit jen jeho nezdravě svítící oči.

„Ty tam,“ zapískala Hajdy honem na posledního dopravce, jenž si prohříval křídla k akci.
„Já?“
„Kdo jiný!“ odepla mu ze zad košík s dodávkou. „Leť za prvním čápem.“
Čáp váhal: „Ale paní, co vaše obvyklá...“
„Prostě leť, čápe,“ přikázala a hodila děti a následně i sebe (jako pytel brambor) na jeho záda.
Čáp se s nimi vyhoupl na hvězdnou oblohu a už si jen pro sebe zamumlal:
„Jmenuju se Frank.“

Opeřence sledovali i nad širým mořem. Hajdy zběsile sbírala děti, protože se pokoušely skákat do vody placáky. Kakaoslávek, zajíček nejpodobnější Mrkvíkovi, poněvadž měl také chocholku jako nať z mrkve, to dokonce i udělal. Čáp ho musel střemhlav dohnat a chytit, přičemž mu ulétlo tupé, takže byl zbytek cesty plešatý jako krocan. Zajíci byli rádi, že aspoň peří na jeho křídlech nezfalšoval.

Fjůůů, ozvalo se najednou. Balení ve tvaru vejce, v němž byl nalisovaný Lumpiprdla, se začalo ze zad neopatrného čápa snášet k zemi. A když povídám k zemi, tak myslím do sopky, která vyrůstala z neznámého ostrova, nad nějž se dopravní pták vznesl.
„To mu strhnu z platu,“ zalamentovala Hajdy při pohledu na padající kraslici, pak jí nicméně docvaklo, že za škodu může její extrémně hyperaktivní manžílek.
„Kdo tu hvizďuje na píšťalku,“ podivoval se Lumpiprdla. Pak už ostatní zvířata slyšela jen zvuky nevolnosti a Lumpiprdlův následný výkřik: „Né, já se poblintento!“

Shozená puma zmizela v širokém kráteru. Zajíčata už své máti sušila slzy pírky, která při letu trhala svému živému letounu. Jak už možná víte, jakmile se takový sváteční zajíc jednou rozbrečí, vznikají v celém širém okolí i záplavy. A v kombinaci vyškubaných letek a fňukající fontány na zádech už to čáp nevydržel a následoval Lumpiprdlu do sopky.

„Áááá.“ Hajdy si ve vzduchu peřím psala závěť na vlastní ruku, tak, jako tahák do školy. Kde vzala inkoust, toho se můžete dovtípit sami, jen vám napovím, že Velikonoční zajíci mají společný gen s chobotnicemi.

Nikdo nečekal, že je může před tvrdým dopadem něco zachránit. Ale přesto. Uvnitř vulkánu byla natažená síť, která zajíce i čápa zachytila před potápěním v bublající lávě. Na římse při okraji sopky stál Lumpiprdla a čile třásl něčí rukou. A ten někdo byl…
„Ohnivý trol?!“ zalapala Hajdy po dechu a přitáhla si Hajdyprdlu, Mrkvíka a Kakaoslávka k sobě.

Pokračování příště.

Pro Alíkoviny,
Qetuo.